Policajti

Velmi vážnou, obervanou a nenáviděním stajáží tohoto nichtt byli tehdejší c. k. policejní strážníci, všeobecně jenom policajty zvaní. Strážníci byli uniformováni docela jako pěší vojáci, s toliko rozdíleni, že neměli bílých kabátů jako infanteristé, nýbrž temné jakési, tuším že hnědé. Na hlavách měli vysoké, hladké černé „čáky" s mosaznými orly a přes prsa křížem přeložené bílé řemeny na šavli a torbu s pouty. Bambitek ani revolverů neměli, večer však, neklame-li mne paměť, obcházeli s puškami. Lid pražský bez rozdílu národnosti těchto policajtu nenáviděl a říkal jim — narážeje na bílé kříže jich řemeni) ..křížoví pavouci" nebo také „křižáci". Nenávist tato plynula z okolnosti, že byla tehdejší policie pražská, jako venku žandannerie, nejenom stráží bezpečnosti, nýbrž také stálou hrozbou a skutečnou, metlou na všechno občanstvo, karabáčem všemohoucí byrokracie, neúprosným cerberem politickě poroby a vůbec postrachem všeho lidu, zejména osob jenom poněkud lehčí mysli a živější letory. Příkazů a zákazů, jež tvořily obsah, program a ochranu absolutní vlády té doby, dbala policie pražská více a pilněji než úkolů vlastní služby bezpečnostní, a proto spatřoval v ní všechen lid instituci politickou, sobě, národu a hlavně všeliké volnosti nepřétlelskou. A uniformovaní ozbrojení policisté vedli si skutečně tak, jako by byli ozbrojenou mocí, jež rebelii povalila, odbojnou zem válečně obsadila a v stálém postrachu udržovati musí.