Vlak u divadla

O léta později objevila se veliká a nemilá vada jeho, která nebyla v něm samém a které také budovatelé divadla nemohli předvídati. Když je stavěli, byla ta končina při někdejší Kutnohorské silnici tichá, zvláště za večera mrtvá, bylo to prostě „za branou". Ale v prvé polovině let sedmdesátých byla v nejbližším jeho sousedství vystavěna nová železnice, dráha Františka Josefa, a poněvadž divadlo bylo ze dřeva, pronikalo do jeho prostor dunění vlaků zvenčí a pískot lokomotiv. Takového nemilého vyrušení dostávalo se pak posluchačům velmi často, snad denně. Na jevišti se odehrávala nejnapínavější scéna činohry, zaznívala nejúchvatnější árie zpěvoherní, kdy obecenstvo ani nedýchalo, a pojednou do toho zalehlo hřmění nekonečného vlaku a jekot parní píšťaly. Vše chna iluze byla tatam. Sám jsem byl nejednou tako vého vyrušení účasten a vzpomínám zejména, kterak nás to dohřívalo při velikolepých představeních divadla meiningenského někdy v léta osmdesátá.