Uprostřed století

Tak se chybka stala

2007-09-27T23:58:00.000-07:00

V knihovně mají dvě knihy stejného jména: Uprostřed století. Jelikož jsem si nepamatoval autora, ale jen to, že šlo o starou knihu, půjčil jsem si tu starší. Pravda, vypadala jinak, ale to jsme přičítal jinému vydání. Ouha, ono jde o úplně jinou bichli. Takže to mi moc nepomůže holt. No co se dá dělat, skusím si půjčit i tu druhou a budu doufat, že to už je ta správná.

Tak bohužel

2007-08-28T14:03:00.000-07:00

Stavoval jsme se v knihovně, ale stále ještě nemají. Takže sory, nevím co s tím. Jak jsem si omylem přeformátoval část disku kde byly originální scany, tak se mi to holt povedlo totálně pokazit no. Já si vždycky říkal, že rozdělený disk přináší jen problémy, ale teĎ se mi to i povedlo dokázat. bohužel na sobě.. Nešikovnost a nesoustředěnost se holt nevyplácí. A pravda, ten debilní windowsí instalátor poklidně přehodil písmena disků.. To by slušný program dělat neměl..

Policejní cenzura

2007-07-13T08:15:00.000-07:00

Policejní cenzuře takováto představení velmi málo podléhala a zajisté tu často prohozeno ledaco, co by na veřejném jevišti za tehdejších dob přísně bylo bývalo pokutováno. Takovýchto produkcí bývalo za odpoledne i večer několik; bylo vždy nabito a vytrvalejší část obecenstva, k níž náležíval jsem ovšem též já, zůstala tu třeba na všecky. Ačkoliv to, co nám dětem tu se podávalo, nebylo ani z estetického, ani z mravního stanoviska nejpřiměřenější stravou pro dětskou útlou mysl a ačkoliv tu as tak mnohé slovo padlo, jež se nehodilo pro takové obecenstvo, byly nám tyto hry, když se nám nic jiného, lepšího neposkytovalo, pravou rozkoší. /L. Quis/

Představení

2007-06-03T20:14:00.000-07:00

A sotvaže zalehne vřava způsobená těmito něžnými manželi, přichází dráteník, prozpěvuje si vesele svou: „Já su dobrý řemeslník od trenčanské stolice." A za ním objeví se vandrovní, který před hospodou náramně velkopansky si počíná, neviditelného fiakra „numero eins" propouští, vše ovšem, aby to bylo více panské, po němečku. Na jeho volání: „Wirtshaus, mach auf!" přiběhne hostinský s podomkem a otáčí se s poklonami kolem vzácného hosta. Konec je velmi smutný. Když si cizinec dopřeje všeho, co hrdlo I ráčí, vezme do zaječích, marně jej pak krčmář láká (nejkrásnějšími sliby, například že mu uchystali |„štrudl přes Lorenciperk tažený, že škraloup na pivě ani aucknecht neprošlápl", a zase nejdůtklivější-11 i hrozbami, aby se z třetí terasy, odkud uprchlík se mu vysmívá, do hospody navrátil. Ale již se patrně jřipozdívá. Přichází ponocný, odtrubuje dvanáctou zanotuje: „Blahý, kdo dle povolání." Sotva dozpíval, vypukne kdesi nahoře požár. Plameny šlehají. Hluk. Zmatek. Když posléze požár, vykonav své zhoubné dílo, nadobro uhasí, přijíždí obecní stříkačka, prová-' zená oddělením „pimprlchóru" (obecní hasiči zvali se tenkráte pompiéři), aby přesvědčivši se, že už je vše v pořádku, zase odjela. To byl asi kromě meziscén Kašpárka a někdy též jeho ženy a také nevyhnutelného čerta v hlavních rysech stálý a věčně se opakující repertoár jeslí. Někde měli též uprostřed skalin některé terasy upravené malé jeviště s oponou a proměnlivými dekoracemi, kde hrávali velice volně upravené kusy Klicperovy, Štěpánkovy nebo i Kopeckého.

Hra

2007-05-09T04:58:00.000-07:00

Kašpárek sebou mrštně vrtěl, rozkládal rukama, kýval hlavou, klonil se a pletl se všude i do všeho; nejraději pak přijímal oběma rukama jako odměnu za své výkony jablíčka, jež mu děti s pýchou a o závod poskytovaly. — Vtipy a písničky jeho byly ovšem čistě pražské, samorostlé a vždy časové, ovšemže nikoliv vybrané. Celý ten zázrak pohyblivosti prováděla ruka některého z pánů principálů, na níž loutka byla nastrčena. Představení zahájil lampář, chodě od lucerny k lucerně, aby ji rozsvítil; přitom prozpěvoval si za průvodu harmoniky neb kytary, z útrob lešení se ozývající, stereotypní svou vstupní píseň: „A já jsem ten lampář, ten starý, šedivý taškář" — — Po něm objevil se kominík s žebříkem a šornou. Šel do hospody čistit komín; vešel a zanedlouho vykukoval z otvoru komína, jako by se chtěl přesvědčiti, je-li vše kolem bezpečno. Když zmizel, přihnal se klouček učedník. Poslala ho pro mistra paní mistrová v neblahém tušení, kam asi zapadl. Kluk hledá pána ovšem nejprve v komíně a volá, vydrápav se až na jeho vrchol: „Pane mistrrrr!" Ale marně. Však vtom již chvátá sem paní mistrová s křičícím fakanem na rukou a s nadávkami v ústech. Již chce vraziti do hospody, když jí dvéře zastoupí tlustý pan hospodský. Zapírá jí zbloudilého muže, ale žena nevěří. Posléze se jí podaří zhlédnouti jej oknem. Tu: „šenkýř jej omlouvá, že pije vodu; karty nehrá, jen se dívá". Však nic naplat, rozzuřená manželka odstrčí jej, vrazí do krčmy, a v mžiku vyvádí potácejícího se chotě, na jehož ubohou hlavu a hřbet rány jenjen se sypou. Učedník mezitím provádí výskaje radostí hurónský tanec.

Šašek s rolničkou

2007-05-08T18:15:00.000-07:00

Vánoční hra, ať narození Páně a koleda pastýřů neb, dle doby výroční, příchod tří králů a řádění ukrutného Heroda, odbyla se hned zpočátku, a to hezky zkrátka, jako mimochodem za obecné nepozornosti. Teprve po tomto úvodu nastalo vlastní před-siavení. Byla to řada mezi sebou nesouvisejících zcela prostých, ba triviálních scén z pražského pouličního života, v nichž vystupovaly typické figurky lampáře, dráteníka, vandrovního, kominíka aj. Hrálo se loutkami, které provozovatelé hry, z většího dílu tovaryši, sedíce a krčíce se pod lešením, zdola pomocí dřívek k nohám loutek přidělaných, zakrytými otvory mezi Stupni teras z jednoho patra do druhého vodili. Loutky ty vcházely do domů, dívaly se z oken, pohybovaly rukama a vedly si vůbec „jako živé". Nejčipernější a nejoblíbenější byl mezi nimi Kašpárek, oděný v dlouhou, až k zemi splývající obyčejně červenou sukni; velkou hlavu jeho pokrývala čapka s rolničkou.
(Mimochodem, je to náhoda, ale zrovna se docela hodí, že právě dnes oznámili archeologové, že pravděpodobně nalezli hrob krále Heroda)

Jesle

2007-05-04T11:47:00.000-07:00

Však v Praze rozvinula se věc ta ještě jinače. To byly ty pokoutní „jesle", k nimž tu čtenáře uvádím. V pozadí po celé šířce světnice zřízeno schůdkovité lešení as o čtyřech patrech. Spodek lešení zakryt všelikými rouchy. V nejnižším patře asi tak vysokém, co by dítě pohodlně mohlo přihlížeti, vystrojeny tradicionelně skutečné jesle, ale s tou úchylkou, že se město Betlém nenalézalo, jak jinak zvykem, přímo na skalách nad nimi, ale že oddáleno až k samému stropu do nejvyššího a nejzadnějšího, čtvrtého patra. Druhé a třetí patro nebo terasy představovaly beze všeho přechodu uprostřed legendárního dávnověku kus nynějšího světa. Byla tu na cestě hospoda se zeleným věncem, domek to patrový o čtyřech skutečných stěnách se zasklenými okny, které se otevíraly, se dveřmi, jimiž se chodilo, ba i s řádným komínem. Podél cesty postaveny kandelábry se skutečnými lucerničkarni, cesta pak vedla k bráně, jejíž podoba odkoukána některé z bran pražských. V třetím patře opět nějaký novodobý domek, pak několik stromů, představujících les, pak poustevna a posléze i jakýs středověký hrad. Úbočí jednotlivých teras tvořila přeuměle z papíru vyrobená skála, zakrývající otevřené prostranství mezi těmito stěnami, po celé šířce „jeviště" se táhnoucí. Opony tu nebývalo.

Hry

2007-04-11T02:19:00.000-07:00

To co lákalo děti a s nimi i služky a za těmito zase všeliké vojáčky a holobradé i obrostlé chasníky do takové dusné, polotemné, zakouřené světničky, v níž se tísnili sedíce na prknech přes židle, bedny, soudky neb různé kusy nábytku položené; to bylo zcela něco jiného. V tom, co se tu dalo, jest zajisté také kousek našeho svérázného kulturního vývoje, a bylo by věru škoda, kdyby to nebylo zaznamenáno a upadlo v zapomenutí. Jako se dělo u mnohých evropských národů a dle jejich příkladu též u nás při středověkých velikonočních mystériích, že nejprve zdialogizovány, pak zdramatizovány pašije, že v ně později vplétány různé čím dál tím méně s původním předmětem her souvisící mezihry, že mezihry ty pak znenáhla nabývaly vrchu a stávaly se čím dál tím samostatnějšími, až se konečně z kostelů odstěhovaly na tržiště; tak vyvíjely se u nás zcela samostatně vánoční pastýřské hry, druhdy též v kostele, pak i ve školách a také po domech od cestujících malých i větších „umělců" provozované. Hry ty stávaly se pak rozmanitější a rozmanitější; nepřestávalo se již na tom choditi s betlémem a předváděti děje pojící se s narozením Kristovým, ale přibrán i příchod tří králů, Herodes atd. K tomu připojila se masopustní již hra o „Saličce" aj., jež jsem jako dítě doma vídával provozovati od takových putujících „herců", obyčejně mladších chasníků řemeslnických, kteří k nám v čase vánočním i v masopustě často zavítali.

Po soumraku

2007-04-03T17:37:00.000-07:00

Jakmile nastal soumrak a jak jen zazářily tyto lákavé transparenty oslňujícím světlem grošové lojov-ky, shrnuly se tu, přivábeny tím svitem jako mušky, děti celé čtvrti, a ti blažení, kteří měli nějaký ten krejcárek, hnali se vítězoslavně do klenuté přízemní jizby, zpravidla dílny malého řemeslníka, neb zakrámového pokojíku hokynářova, kde očekávaly je ty divy a krásy, na něž se ta drobotina celý týden těšívala. Ale nemyslete si, že to byly, jak návěští oznamovalo, jen pouhé obyčejné jesle, pouhý betlem s chlív-kem a Jezulátkem, s papírovými domečky, pastýři a s ovečkami na mechu se pasoucími, nad nimiž se vznášela hvězda s dlouhým ohonem i anděl nesoucí na ladně se vinoucí stužce nápis: „Gloria in excelsis." O ne! To vše bylo sice zde také, ale to bylo jen věcí vedlejší, podřízenou.

Ferdinand V

2007-04-02T18:47:00.000-07:00

Stařeček ten, jehož objevení nás tak zkrotilo, byl císař a král Ferdinand V., který tehda již od více let (až do smrti své roku 1875) sídlel na Hradčanech, milován od Pražanů pro svou dobrotu a dobročinnost. Tehda, tuším že dvakráte v témdni, vždy o poled-nách střídaly se v zámeckém dvoře slavnostně stráže; s řinčící hudbou a v parádním stejnokroji přitáhla nová v průvodu nesčetné mládeže — rozumí se, že jsem tam býval také — na otevřené první prostranství hradní, načež hudba odehravši tam několik skladeb sestupovala opět s vystřídanou stráží do města. Při koncertu tom bývala mřížová vrata dvorní zavřena, my drobní posluchači pak lezouce po zídce za mříží dívali jsme se k vysokým oknům prvního patra v pravém křídle zámeckém, brzo-li za některým z nich uhlídáme milého nám Ferdáčka. A milovali jsme ho ještě více, že nám s ním souvisela celá ta revoluční legenda roku osmačtyřicátého a ještě starší legenda o poslední slavné korunovaci před dvacíti a více léty, o níž nám starší lidé napovídali plno divů. Však již čas, abych pověděl o nejmilejší naší zimní zábavě. Sotvaže se blížil advent a jeho časné, nekonečné večery, počaly se tu a tam co neděli a svátek objevovati nade dveřmi různých domů, obyčejně v postranních, zastrčených uličkách, průsvitné skřínky, jako jich dosud užívají prodavači pražených kaštanů, opatřené nápisy: „Zde jsou jesle kvyděni." (Pravopis tento byl pravidlem a podávám jej tu již kvůli historické věrnosti.)

Pro malé i velké

2007-03-31T02:23:00.000-07:00

Nechci tu široce vypravovati o našich dětských hrách a zábavách, o našem salva venia uličnictví; to jest a bude věčně stejné a vždy se bude opakovati. A tak jen mimochodem vytknu, v čem snad se naše tehdejší zábavy lišily od nynějších. V zimě stačil nám ku provádění veselého reje úplně led vltavský nebo klouzačky v hradebních příkopech za branami. Nebylo tehda, kdy obyčejným lidem u nás sport sotva dle jména byl znám, ještě žádných ohrazených kluzišť na ostrovech neb na různých závodních drahách s elektrickým osvětlením a vojenskou hudbou; to leda v nepřístupných nám ubohým plebejčíkům zahradách u paláců šlechtických zřizována pro tu výlučnou třídu taková kratochvíle. — Na jaře pak pěstován v příkopech Mariánských hradeb nebo pod Novou branou (asi kde nyní běží prodloužená Hybernská ulice) i za branou Žitnou u takzvané cesty filosofů malý a velký „pasák", a tu ozývalo se vše odstarodávna zvyklými výkřiky: pilám., palestra, meta, prontribus. Zvláště na hradbách u Bruské brány, jež právě teď byly rozkopány, míval pak hradební kaprál, starý to invalida, bydlící v domečku na dvoře u letohrádku královny Anny, těžkou službu a nepřestával se ani durditi. I rvačky ve velkém, slohu, zvláště mezi studenty a učedníky, nebývaly v příkopě pod Bruskou branou právě vzácnými. Ale často, kdy vřava dostupovala vrcholu, nastalo, jako by uťal, náhlé utišení. To bral se zvolna alejí od této brány ku Královské oboře malý stařeček v temném šatě a ve vysokém cylindru, se stálým úsměvem v dobrosrdečné Iváři, jemuž dodával zvláštnosti spodní nadulý a svislý ret. Vedl se s vážným pánem štíhlé, vysoké postavy, čině v chůzi krátké, drobounké kroky. V příslušné vzdálenosti za oběma pány vykračoval si hrdě lokaj s třírohým kloboukem, nesa tu deštník, tu svrchník obou chodců.

Druhý den

2007-03-24T13:29:00.000-07:00

Druhého dne pak se všude vesele vařilo, smažilo a peklo, neboť Pražané slavívali tehda skoro po ven-kovsku své posvícení slavným obědem o několika pečenich, s mísami koláčů, pivem, vínem, kávou a pun-šem. Po obědě pak, bylo-li hezky — a to bývalo skoro vždy — vyhrnulo se všechno do zahrad nebo v povozech za brány, ba i na řeku. Roku 1858 bylo o svatém Václavu neobyčejně teplo, skoro jako v létě. Následkem toho byla odpoledne Vltava plna loděk a člunů všeho druhu, namnoze i tvarů zrovna masopustně dobrodružných, jako by byl smluven býval nějaký vodní mumraj. Veslující mladíci byli jenom v plavkách a skákali jako o závod z loděk do řeky. Namnoze nebyla to ani žádná loďka. Například: na jakémsi mřížovém podkladu plula vážně mezi štíhlými čluny prostá dřevěná židle a na té židli seděl majestátně, jako na trůně plavčík, postrkuje svůj vehikl dvěma na způsob ploutví zrobenými vesly, až se celý ten krám překotil a plavčíka za hlučného smíchu diváků daleko do vody odhodil.
/S. Heller/

Na svatého Václava

2007-03-17T09:06:00.000-07:00

Den svatého Václava byl také dnem velkolepého putování hus do Prahy. Tímto dnem začínala totiž v Praze vlastní „husí sezóna" a bylo železným pravidlem, že musí býti o svatém Václave na každém stole pečená husa. Proto byly trhy plny venkovských „husáků" a málokterý student přijel bez husy. Ve studentském životě říkalo se tehda dvojce čili nedostatečné známce na vysvědčení „husa" (dle podoby 2 s husím kejhákem) a Pražané říkali tedy, že studenti o svatém Václave husy do Prahy přivážejí a dne 31.'července (na konci tehdejšího školního roku) husy z Prahy si odnášejí. Bývalo tedy také o svatém Václave do Prahy velké putování. Branami pražskými valily se odpůldne, ba již i zrána dne 27. září zástupy zaprášených chodců, kteří veselou podzimní pouť pěšky vykonali, a vjížděly celé roje košatinových a plachetních vozů, bryček a starobylých kočárů. Kvečeru bývala již v hlavních ulicích silná tlačenice. Na náměstích stály všude řady I bud a přenosných krámů s různým zbožím a ve vý-Ikladních skříních obchodů rozloženy byly všude lá-' kavé věci s připevněnými co nejnižšími cenami. Vůbec vystrkována také o svatém Václave všude vna-didla. Koňský trh byl plný bud, krámků a lidu, zejména v dolejší své části, takže od Můstku do Sirkové ulice jenom stěží lze bylo se dostati. Večer před svatým Václavem byla před patronovou sochou slavnostní pobožnost za iluminace celého náměstí.

Husy

2007-03-14T02:20:00.000-07:00

Však nejenom na mostě a na Hradčanech, také na schodech kostela u Křižovníků, pod balkónem chrámu salvatorského, na stupních před vlašskou kaplí a také jinde u kostelů, kde jen možno bylo, nocovali poutníci, kteří si hledání krytého noclehu uspořiti chtěli. Bylo-li deštivé počasí, měly hostince velikou potíž a nemohly ani zavírat. Tehda nebývalo v celé Praze snad ani jediné rodiny, jež by nebyla hostila nějakého poutníka, a přece procházely ulicemi po celou noc ještě zástupy venkovanů, kteří vůbec žádného přístřeší nenašli. Světských slavností o svatém Janě v Praze v padesátých letech žádných nebývalo. Den svatého Václava pozbyl v Praze ještě více než svatojanská pouť svého rázu a značení. Také tento den býval silně navštěvovanou poutí, ale jenom civilní poutí k pražskému posvícení a ke školám. Za onoho času konaly se po svatém Václave zápis a přijímací zkoušky do středních i vysokých škol a dnem 1. října začínal na gymnasiích, reálkách, pedagogiích, na konservatoři atd. školní rok. Proto byl den svatého Václava dnem příchodu a návratu venkovských studentů, jež provázeli obyčejně jich rodiče, zejména rodičové začátečníků ve studiích a ti, kteří o svatém Janě do Prahy zavítati s to nebyli.

O poutích

2007-03-10T14:14:00.000-08:00

Nejživěji bývalo v pražských restauračních zahradách a ovšem také v uzavřených hostincích na jaře, o svatém Janě, a na podzim, o svatém Václave. Svatojanské pouti pražské bývaly tehda mnohem silnější a pestřejší, než jakými jsou nyní. Kultus svatého Jana Nepomuckého nebyl tehda ještě zviklán (aspoň v lidu) žádnými historickými pochybnostmi a Praha nebyla také ještě předmětem národnostního sporu — proto putovali k ostatkům mlčelivého zemského patrona vedle našeho lidu také Němci z neuzavřeného tehda ještě území. Kromě toho nebylo tou dobou ještě tolik železných drah, takže venkovské obyvatelstvo jenom zřídkakdy do Prahy se dostávalo, a proto návštěvu hlavního města s poutí spojovalo, jež zrovna do zemědělské prázdně připadá. Den před svatým Janem bývaly pražské ulice naplněny pestře oděným venkovským lidem z celých Cech a Moravy. Poutníci tito přijížděli po tratích státní dráhy nebo povozy všeho druhu aneb přicházeli v procesích, majíce na zádech velké rance s hojnou spíží na několik dní. Karlův most byl hned odpoledne pro vozbu docela uzavřen a nesmělo se po něm jezdit ani v noci, neboť po západu slunce proměnil se most v obrovský tábor noclehářů, kteří zde, na tvrdé dlažbě, rance majíce pod hlavami, spánkem spravedlivých spokojeně chrápali, až je růžoprstá ranní záře a do modra otlačené údy ke slavnému dni vzbudily. Potom nastalo hromadné putování k Hradčanům, kdež také kolem kostela a kaplí zástupové zbožných a bezpříkladně otužených poutníčků tou dobou již za kvílivého zívání tvrdý sen z beder střásali a chrupající údy všemi směry natahovali. V obou „zámeckých" hospodách, na známé Vikárce a u Máčků (na místě, kde nyní stojí proboštství), vařila se od prvního kuropění v obrovských kotlech ranní polévka, kteréž tam o pouti prodáno mnoho tisíc „šálků".

Slavné poutě

2007-03-07T22:20:00.000-08:00

Roku 1858 bývalo letní dobou ve všech hostinských a s hostinci spojených zahradách nebo sadech velmi veselo. Tehda nebylo ještě v módě zůstávati na letních bytech nebo dělati drahé výpravy do cizích zemí a všechno téměř měšťanstvo i občanstvo pražské trávilo nedělní a sváteční odpůldny vždy při hudbě zahradních hostinců vnitřního města či nejbližšího okolí. Vstupného platilo se při prosté hudbě šest krejcarů, při hudbě s večerními ohňostroji, se světelnými koulemi a bengálskými ohni deset krejcarů, když se kromě toho dámám u kasy podávaly drobné kytice, patnáct krejcarů, ve velkých zahradách nebo sadech, kde dvě kapely střídavě koncertovaly, večer pak lampióny a transparenty se rozsvěcovaly, slunce se zapalovalo, světelné koule, ohnivé žáby a rakety se vypouštěly, platilo se dvacet krejcarů. Jenom v restauraci na hradbách mělo obecenstvo požitek vojenského koncertu vždy zdarma.

Lufťáctví pokvete

2007-03-04T02:34:00.000-08:00

venkovská" smetana nemohou jí ku pomoci pnspeti. "Náhle se zakaluje nebe, stahují mračna poema pršet musí se do bytu nazpět. Déšť trvá až do večera, etě štěstí, že se včas postarala pani ka o nejaka kuřata by mohla hostům slušnou věčen podat Konec Sse vidí že déšť dnes více nepřestane. Neru pomoc , paničkl musí do Prahy alespoň pro dva ^kry poslat Lboť u ní společnost celá přenocován n— Spo lečnost právě odjela, když muz prijizdi. Před nim promluví panička o návštěvě jen tak ledabylo, o mi-moSdném vydání as patnácti zlatých se ani nezmíní, vSyf je přesvědčena, že spořivostí svou pozdě,! vse-cU nahradí. Nebohá neví, že již zítra pojede po-Íečnost druhá, - proč měla tolik návštěv na rozloučenou.moTo na pět kroků z domu, je-li krásně musila.by TepTocházL začít již o páté ranní hodině, pozdě,. , oarno nesnesitelný prach. V zahrádce davaj. mladé tmky Př"- málo stínu, za vikýři je dusno; panická TTtllý den při spuštěných oponách na pohovce ležet. Jen za slunce západu je procházka možná. Zakrátko je panička omrzelá, chodí více do Prahy a po Praze, než doma času stráví. Netrvá to dlouho a „zdravé dítě" vyžaduje pro lepší ošetřování zpětné přestěhování do města. První „Iufťáci" se vrací. Chuť na letní byt prchla, snad přijde teď chuť na „malé" cesty. Dle doslechu hodlá spekulativní jedna společnost opatřit krajinu až do Karlova Týna na vhodných štacích četnými letními obydlími; snadže pak „lufťáctví" rozkvete.

Život mimo prahu

2007-03-02T18:49:00.000-08:00

Co se pak týká zvýšených výdajů, je každá starost směšná, vždyť je známo, že se na venkově žije laciněji než v Praze, a zdraví je zajisté tak vzácná dvojitý byt již za to stojí. Muž nemůže odolat, nechce sám sobě se vyznat, že je trochu špinav, ze je sice pravou hlavou, ale ne pravým srdcem své rodiny. Byt je brzy najat, třeba někde téměř na půde, spekulativně na byt přeměněné. Že se bude panička za překrásnou vyhlídku z vikýřů stydět, na to sobě nevzpomene, chudák! Nejmilostivější chraň je před prvním náběhem! Stěhování se počne, vezme se jen nejpotřebnější, a i to se poláme. Na mnohé veledůležité" se šťastné zapomene, muž sobě ale nestýskej na stravu neboť panička jasně dokáže, že na venkově jinak bytí nemůže a že venkované jinak to také nemají. Muž snáší obyčejně tiše, neboť přichází zemdlen domu a je rád, když se na horké lůžko položiti může, aby kvůli daleké cestě o hodinu dříve vstal, než v Praze dle pohodli činívá.

Vila

2007-02-24T09:49:00.000-08:00

V Praze se villegiatura právě nepěstuje, ač zde máme dosti lidí zámožných, třeba ne množství dvojitých, celých, nebo alespoň polovičních milionářů, jakými se například burzovní Vídeň honosí. Praha nebývá ani za nejparnějších let nezdravá, a praktický Pražan nenahlíží, že by na blízkém venkově žil právě laciněji než v Praze. Spekulace se letních bytů také ještě nezmocnila, a málokteré z vůkolních míst jeví zevnějškem svým, že by na mnoho hostí počítalo. A často se stává, že kdo jedenkráte letního pobytu použil, není li vila vlastnictvím jeho, pro všechnu budoucnost další radosti té se odřekl. Obyčejně to bývá mladá panička, která svému muži celou zbrojnicí pomůcek dokáže, že letní byt je nevyhnutelná, nejnutnější nutnost: panička sama cítí již po delší čas jakousi churavost, která se ani popsati nemůže, dítě je očividně nemocné, barva jeho se nechce paničce nikterakž líbit, co nejnápadnější je již to, že se dítě tak často zamyslí a hlavu stranou klade.

Lufťáci

2007-02-19T13:21:00.000-08:00

Sotvaže se pojem rozšíří, již má Pražan také zvláštní své jméno proň. Ve filologickém ohledu nebývá Pražan právě tuze výbíračný, on je spíše odvážným gymnastikem než povážným puristickým pedantem, všechny jazyky světa, od Romana čib až po medovou španělštinu, jsou mu vítaným pramenem, přivěsíku kmenu českou koncovku, a střelhbitě se rozšíří význam takový. Obyčejně je význam „přišpičatělý", a pak je Pražan hned po šťastném porodu, jako by byl bitvu vyhrál, jako bylo zoufalým Berlíňanům, když vynašli vítězným Francouzům dle lžic a vidliček na čákách jméno Lóffelgarde. Pro dnešek se nám nejedná ovšem o lidi, kteří vítězně do Prahy vtrhli, nýbrž o ty, kteří vítězně se vytrhli a odešli za krásnou, poetickou villegiaturou. A tyto šťastné smrtelníky jmenuje Pražan „lufťáky", — krásné to zajisté jméno, nechť již povstalo v lůně stověžaté matičky samé, nebo se vyskytlo někde na obrubě skvostného jejího oděvu, v krásném pražském vůkolí. „První lufťák už se přistěhoval," vypravuje venkovan o prvním, který se „na čerstvý luft" vydal, a výrazem tím pomstil se již za polovici všech svizelů, jakých mu měšťan soused od doby prvních vlašťovek až po dobu tučných husí působí.

Masopust

2007-02-17T08:53:00.000-08:00

První sobotou masopustu začínala sezóna domácích plesů, kterýmž se mezi Němci a německy hovořící „elitou" žertovně říkalo „Kalbsschlágelball", ježto se na nich spotřebovalo — dle tvrzení pražských řezníků — obrovské množství telecích kýt. Tančilo se při pianě a míliových svíčkách nebo voskovicích. V těchto domácích plesech bylo vlastní ohnisko masopustního života zámožných tříd měšťanských a zde také zapřádalo se nejvíce milostných poměrů, jež končívaly sňatkem. Tehda ženily a provdávaly známé měšťanské rodiny své „děti" skoro výhradně jenom mezi sebou jako nyní rodiny panovnické. Jenom právníci a tu a tam nějaký lékař nebo inženýr venkovského původu dělali do této čínské zdi šťastné průlomy. Proto asi bylo v letech padesátých a šedesátých v Praze nepoměrně méně krasavic než nyní, kdy měšťanstvo již nelpí na sobě jako výlučná, uzavřená kasta, otvírajíc už ochotněji svoje brány všem (co se týče kariéry) nadějným mladým mužům městského rodu i přespolním.
/S. Heller/

Plesy

2007-02-14T16:58:00.000-08:00

Pomeranč byl tehda ještě takřka vzácností — stál nejméně deset krejcarů. Večeřely se skoi o jenom smažené řízky a o půlnoci se pila krupovka, I*lei čito se tehda neříkalo jinak než gerstl. V konviktském sále konaly se menší plesy a pověstné reduty; větší a velké plesy pak pořádány na ?,olíně. Aby si čtenář učiniti mohl představu o rozsahu a jakosti tehdejších slavností karnevalu, budiž zde uveden z pamětní knihy žofínské restaurace seznam plesů, které se v masopustě roku 1857 na Zofíně konaly. Byly to dle časového pořadu: spolkový ples (Vereinsball, německý); první ples tanečního mistra Pohla; první reunion ostrostřelců; ples ve prospěch českého divadelního fondu; společenský ples ve prospěch nadace císaře Františka Josefa a císařovny Alžběty pro zchudlé mistry krejčovské; druhý ples tanečního mistra Pohla; druhá reunion ostrostřelců; ples ve prospěch malostranského ústavu slepců; ples právníků (Juristenball); třetí reunion ostrostřelců; ples kapely c.k. pěšího pluku barona Alemana; druhý ples ve prospěch českého divadelního fondu; ples taji nečního mistra Gorského; čtvrtá reunion ostrostřel-jců; ples c. k. šikovatelů pražské posádky a kadetů; I ples ve prospěch reorganizovaného chudinského ústavu, a nakonec ples pražských ostrostřelců.

Podle vyhlášky..

2007-02-07T16:49:00.000-08:00

Dle definice místodržitelské vyhlášky z let padesátých, která snad dosud tu a tam ještě v hostincích zasklena visí, považovány totiž za hazardní především hry, při nichž se nerozdávají všecky karty. Na bulku to arci nikdo nevztahoval. Nejhlučněji bývalo v zájezdních hospodách, kde vozkové z venkova, ovesnáři, senaři, husáci a drůbežníci „stávali" a podvečer se svými pražskými příbuznými nebo známými hlučně se bavívali. Mám vypravovati ještě o zábavách pražského lidu v době absolutismu? Vyjma komedie za branami, národní slavnosti a pouti, které se dosud slaví, a kromě produkcí všelijakých „černokněžníků", eskamotérů, kejklířu a podobných artistů není o čem se zmíniti. Zbývají jenom zimní zábavy taneční. Taneční „muziky" prostonárodní bývaly v nesčetných hospodách jako dosud na okrajinách města. V lepších restauracích pořádány masopustní dobou taneční zábavy, kterým se říkalo „reunion", a do takových jsem časem přicházel s rodinou, u které jsem byl na bytě. Hudbu obstarával v reunionu obyčejný nějaký sextet. Muži pili pivo nebo víno, dámy a děti pak limonádu nebo cukrovou vodu. Za sklenici cukrové vody platilo se až deset krejcarů, za sklenici limonády až dvacet krejcarů. K těmto alkoholu prostým nápojům tehdejší doby přikusovaly se cukrovinky nebo pomeranče.

V obyčejných hospodách

2007-02-04T01:45:00.000-08:00

V obyčejných hospodách a pivnicích, zejména pak v pivovarech koncertovaly harfy buď o sobě nebo s nějakým průvodem, například houslí nebo klarinetu, přičemž muzikantky a muzikanti časem také zpívali. Zpívány různé staré lidové písně, kterých je velká škoda, že zanikly, ale také ošumělé časové odrhovačky a balady obsahu víc než dvojsmyslného. Mezitím co harfa drnkala a klarinet kvílel, obcházely od stolu k stolu baby s masivními, do javorového dřeva vydlabanými necičkami plnými rozkrájených slanečků, dále obcházeli tu prodavači preclíků, roznašeči měchuřin na tabák a špiček z kozího rohu, „viřtláři", cukráři nižšího druhu atd. Síň byla vždy naplněna hustým dýmem, který stěží pronikaly plynové plameny, plápolající volně z nejprostších hořáků. Lustrem byl tehda i v lepších místnostech neboli kasinech prostý poloviční kříž z černých plynových rour. V kasinech, také jídelnami zvaných, hudba málokdy bývala. Zde sedali zámožnější občané, domácí páni a „lidé od péra" úředníci hovořili moudře nebo hloupě o nejvšednějších věcech jako v protější nebo přední místnosti a hráli šístku, někdy také bulku, ačkoli se bulka dle tehdejší definice místodržitele barona Mecséryho považovati mohla za zapovězenou hru hazardní.

Hospody, tancovačky a plesy

2007-02-03T02:17:00.000-08:00

Praha neměla v letech padesátých žádné občanské kapely, žádného civilního hudebního sboru, žádného stálého orkestru. Od roku 1 850 činěny pokusy o zřízení civilní kapely, ale marně. Zřídily se sice dva orkestry, ale neobstály. Svobodův orkestr se záhy rozptýlil a Schaedův odešel do ciziny. V Praze nebylo pro něi živobytí. Na Žofíně býval jednou za týden vojenský koncert, ale i ten míval slabé účastenství. Jinak hrávaly v kavárnách, v hostinských zahradách ncl>o jídelnách, v „ressourci" (jak se tehda Měšťanské besedě říkalo) atd. jenom malé družiny muzikantů, Plísto pouhých ochotníků, kteří za dne nějaké řemeslo provozovali a hudebnímu umění se oddávali toliko inimotně, večer nebo v neděli odpůldne. Nejskvělejšími pravidelnými veřejnými produkcemi bývaly koncerty vojenských kapel na hradbách, zejména v kavárně Bohemii a Victorii neboli Weissově.

Děsivé obrazy

2007-02-01T15:42:00.000-08:00

Jiný obraz, africká poušť. Vše plane žlutavým světlem, ba oranžovým, až oči bolí. Kdesi v dáli oáza,
bujné palmy. Pojednou se zatmívá, rudý mrak se žene na krajinu, strašlivý samum se blíží, překvapuje karavanu, zasypává pískem lidi i zvířata — a nad tím velikým hrobem, nad mrtvém krajinou svítí to pojednou sírově žlutě. Řada takových obrazů se vystřídala, obecenstvo ani nedutalo. A diorámě, tím, dobře se v Praze dařilo!
/I. Herrmann/

Dioráma

2007-01-28T16:36:00.000-08:00

Ale kolem roku sedmdesátého táhlo světem jen dioráma, a takové přišlo tehda i do Prahy na Karlovo náměstí, pod věž. Byla to bouda celkem skrovná, ale proti obyčejné panoramě s nepohyblivými a neměn-livými obrazy značný pokrok. Na boudě byl nápis (neručím za to, že jsem jej v paměti správně podržel): „Dioráma cataracta poikile." Nemám po ruce žádného pána řečtináře, abych s;i vyprosil překlad. Diváci tu seděli v temné prostoře, na „jevišti" před nimi se otvíral pohled na krajiny osvětlené bledým měsícem noční výjev. Ale měsíc ponenáhlu zapadá, objevují se červánky, slunce vychází, stromy se zelenají, voda jezera se zbarvuje do modra, nai vodní hladině se objeví plachetní člun, rybáři. Je Léto. Ponenáhlu však se krajina smouší, listí ze stromů mizí, hory v pozadí se pokrývají sněhem a hladina, jezera ledovou korou. Na ledě se prohání množství 'brusličů, sáňky s dětmi a paničkami. Zima.

Tetičky

2007-01-27T14:37:00.000-08:00

Nu ano, tehdáž! Vždyť ještě později, kdy už nám bylo dvacet let, i přes dvacet, když naše tetičky vyprávěly v rodinách, že té neb oné známé paničce se narodilo děťátko, náhle se zarazily a řekly k nám mladým posluchačům: „Hynečku — Qskárku — Jaroslávku, jdi se podívat, mně se zdá, že tě na dvorečku někdo volá.." Ty tetičky totiž sttále myslily, že ještě věříme v čápa nebo vránu. Jinak se na Senovážném náměstí rozkládaly panoramy, v jejichž přitemnělém prostoru byla řada okrouhlých zvětšovacích skel, kterými jsme viděli na plátně namalované cizókrajné končiny, rovníkové i z nejzazšího severu, honby na tygry i na lední medvědy, Indiány, Eskymáky, námořní bitvy i hořící města atd. Do každé takové panoramy jsme vlezli — pokud jsme na to měli pět nebo deset nováků — a třebaže ty obrazy byly velmi křiklavé a mnohé dojista nevěrohodné, přece jen jsme si odnášeli nějaké to „poučení". Kruhová panoramata, lide se divák ociťuje jako ve středu krajiny a hledí zdárilivě na míle do dálky (jako jsou naše Lipany na výstavišti), nebyla tuším tehda ještě vynalezena. První takové panoráma viděl jsem teprv roku 1878 v Paříži (zdá se mi, že právě obležení Paříže), a taky v některérp velikém městě německém, kde arci byla zobrazena jakási vítězná bitva Němců s Francouzi z roku 1870-71.

Muzeum prasáren

2007-01-25T03:02:00.000-08:00

Jen úkradmo tam zapadávali mladíci, a dlouho postávali před boudou, obzírajíce krajinu, aby jich nikdo známý neviděl. Mnohý si tu přilhal rok, aby ho dovnitř pustili, a dobrý patron podniku se po křestním listě nepídil. Sám jsem boudu drahnou chvíli obcházel, než jsem se osmělil k pokladně, přemítaje, uvěří-li mi pan Antonio Crassé, že je mi šestnáct, ježto mi do nich ještě pár měsíců chybělo. Pan Antonio Crassé, Talián, byl pán již letitý a prošedivělý. Měl ohromné kníry, jako tehdejší král Viktor Emanuel, a kozí bradu. Vypadal velmi důstojně, spíš jako učenec než patron potulného divadla, a ještě spíše jako generál v civilu. A byl to kavalír. Nikoho z nás mladíků se neptal, kolik nám je let. Byl by tak přišel o mnoho dvoušestáků. Z boudy jsem se po prohlídce „muzea" vypotácel jako zkoprnělý ze všeho, co jsem tam viděl, zvláště v takzvaném tajném kabinetě, do něhož se kromě dvoušestákového vstupného vybíral extra desetník. Rozumí se, že jsem tam pak poslal všechny své kamarády. Ale nikdo z nás ani na mučidlech by se nebyl přiznal otcům nebo starším bratrům, strýcům a poručníkům, že byl v anatomickém muzeu. V očích starších a starých lidí byla tato podívaná bohopustou věcí, která neměla být ani trpěna. A jestliže v ten čas některý otec se svými dětmi — a třeba i se synem oktavánem — náhodou musil přes náměstí Senováž-né, velkým kruhem se vyhnul zlopověstné boudě, stále hovorem zaměstnávaje „nevinného, nevědomého a nic netušícího" osmnáctiletého neb dvacetiletého klacka, aby neměl času podívat se v místa, kde visely pomalované plachty muzea s obrazy velmi „závadnými". Mazaný synátor udělal to otci k vůli a nepodíval se tam. Proč by se díval? Právě včera si muzeum důkladně prohlédl.

Senzace

2007-01-24T14:28:00.000-08:00

Živý člověk, muž s mečem, útočil na strašidla, probodával je, snažil se setnout jim hlavu, příšery však byly nezranitelné. Blíž a blíže přicházely, až splynuly se zápasníkem, který mlhovitá jejich těla prostupoval, a ztrácely se náhle, jako by je půda byla pohltila. Byly to zdánlivě skutečné přízraky, bez hmotného těla. Obrazy těchto zjevů byly totiž na jeviště vrhány pomocí zrcadel a reflektorů odněkud pod podlahou. Bylo to divadlo opravdu nevídané a dost rozčilující. Mnozí diváci zhluboka oddechli, když bylo po představení, ale všichni odcházeli uspokojeni. Stálo to za vynaložený peníz. Jindy se na Senovážném náměstí usadilo „světoznámé" kočovné anatomické muzeum, jehož majetní-kem byl pan Antonio Crassé. Ale tehda ještě dávno nebylo vydáno heslo „sexuelle Aufklárung" čili „otevřte mládeži oči ve věcech pohlavních!" — jinak by tam byli vodili celé školy, aspoň žáky středních od kvinty počínajíc. Na průčelí muzea byl velký nápis, že přístup je dovolen pouze „osobám od šestnácti let". Pro „dámy" byl vyhrazen určitý den.

Tumlplace

2007-01-22T08:48:00.000-08:00

Ač byla Praha tehda sevřena hradbami, měla přece ve své oblasti místa dosti pro všelijaké kočovné „světoznámé — umělecké — zde posud nevídané" a všelijak jinak označované podniky. Bylo to především náměstí Senovážné, na kterém potulné podniky vztyčovaly své stany, boudy to někdy rozměrů velmi značných. Skrovnější podniky uchylovaly se na Karlovo náměstí, na prostranství pod novoměstskou radnicí, které tehdy ještě nebylo upraveno v sádek, v jehož středu je nyní Hálkův pomník. Taky na náměstí Josefském (nyní Republiky) vyvstávaly časem boudy, chovající všeliké zázračné věci. Světoznámé cirkusy stavěly veliké stany na tehdejším Rejdišti čili Tumlplace, nebo pořádaly představení v obrovském, dřevěném Novoměstském divadle, kteréž stálo asi v těch místech, kde je nyní Nové německé divadlo. Okolo roku sedmdesátého tuším podvakráte zavítal do Prahy Bergheer se svým duchovým a strašidelným divadlem, někdy roku 1868 a pak brzy zas po roce sedmdesátém, vzpomínám-li správně. Toto prkenné divadlo při druhém pobytu zůstalo v Praze tuším přes zimu, bylo vytápěno, a byly v něm předváděny skutečně věci dříve nevídané. Na tmavé jeviště vstupovaly nejen živé osoby, ale i zjevy strašidelné, mátohy z jiného světa v mlhovitých rouchách, i kostlivci.

Parády

2007-01-19T13:34:00.000-08:00

K tomu družily se ještě různé vojenské parády, na podzim pak vojenská cvičení, čili jak se tehda výlučně říkalo, manévry, které končily obyčejně přečetně navštíveným nočním manévrem na holešovické pláni. Však ještě jiné, vážnější, ba smutné podívané byly občas lidu poskytovány. Byly to veřejné popravy, jež se konaly na Židovských pecích za vrchem Žižkovem. Nebyly bohudík příliš častý, ale došlo-li k jaké, valívala se k nim již od časného svítání celá Praha. Vozíky hojných prodavačů všelikých občerstvení, lavice i stolice proměňovány na tribuny, na nichž místa útokem dobývána a draze zakupo-vána. Dostavilo se i hojně kramářů se svými lehkými boudami narychlo uprostřed hemžících se davů postavenými, takže to tu vypadalo jako na nějaké pouti. Největší tíseň byla ovšem kolem kordonu vojskem utvořeného, v jehož středu trčel osudný kůl vztýčený katovými pacholky. O vylíčení činu odsouzencova, jež soudem vydáno a zdarma mezi lid rozhazováno, byla vždy svedena pravá rvačka. A po celý den, když hrozné drama již dávno bylo odbyto a mrtvola popraveného sňata i odvezena, panoval na truchlivém tom dějišti hlučný život. Pak ještě dlouho, dlouho o tom vypravováno. Zvláště ale utkvěla v mysli a paměti lidu společná poprava čtyř vrahů, vykonaná někdy v první polovici let padesátých, o níž jsem často slýchal vypravovati.
/L. Quis/

Ať se pingl hází

2007-01-17T14:05:00.000-08:00

O lidových slavnostech a zvláště o pouti svatojanské byl vždy středem tísnícího se davu a nebylo smutné neb veselé události, kterou by byl svým způsobem neopěval. Zvláště na mušce měl tehdejší ženský kroj, ohromné ty zvony, krinolíny nazvané, jež byly vskutku ošklivé i směšné. Vypravovalo se o něm, že užil v mládí svém vyššího vzdělání, ba říkali, že je „páter vyklouz"; však nevím, co na tom pravdy. On složil, tuším, neb aspoň uvedl zase do módy pověstnou svým časem odrhovačku Ať se pingl hází, která v takovou obecnou oblibu vešla jako od té doby sotva která pouliční písnička, takže ji nejen všude až do omrzení bylo slyšeti, ale že i lidé se pozdravovali: „Ať se pingl hází!", načež pozdravený neomylně odpovídal: „Ať se hází!" Posléze toto heslo dne ozvalo se i z kazatelny, neboť sama církev uznala za potřebné proti této horečce vystoupiti. Tak a podobně oslazoval si pražský lid ta neutěšená poslední léta absolutismu Bachova.

Flašinetář

2007-01-13T11:52:00.000-08:00

Objevoval se ve fantastickém kroji, ozdoben přečetnými papírovými a plechovými řády, a kokrhal k nesmírnému gaudiu velectěného publikum nemožným hlasem árie z různých oper. Nevím, dělalo-li si obecenstvo více blázna z něho, neb on z obecenstva, ušlechtilou však tato zábava jistě nebyla. Ale k nejpopulárnějším figurkám ulice pražské náležel v té době bez odporu flašinetář a písničkář František Hajs, který tuším přednedávnem zemřel jako chovanec Svatého Bartoloměje. Pamatuji jej v modré flanelové kazajce s červeným šátkem a s placatým kašketem na hlavě, chodícího s kolovrátkem dům od domu a prozpěvujícího při vřískavých tónech toho nástroje písničky, jež si sám skládal. Dával je vlastním nákladem u Spurného tisknouti švabachem na hrubém papíře obyčejně s nějakou titulní dřevořezbou a prodával je pak po krejcárkách při těchto svých produkcích.

Veselé i smutné zábavy

2007-01-10T17:04:00.000-08:00

Veřejných zábav pro široké a nejširší vrstvy tehda nikterak nebyl nedostatek. Byly to, jako nyní ještě, kromě lidových slavností, z nichž zvláště Hvězda veliké oblibě se těšila, ale pravidelně zmokla, jako nyní Hlahol — v létě koncerty v různých zahradách, zejména též na Štvanici čili Velkých Benátkách, teď úplně z módy vyšlých, pak na krásném Rohanském ostrově, proměněném dnes v nákladní nádraží Severozápadní dráhy, a v zastavené teď Kanálské zahradě. Atrakcí některých z těchto koncertů byl po nějaký čas jakýsi sklepník, chuďas, který tu vystupoval pod zvučným titulem Kníže zpěvu z Ispahanu.

Velká Móda

2007-01-06T11:20:00.000-08:00

V první periodě svého trvání byla krinolína jenom dole široká, nahoře pak štíhle svislá", později musila se v hořejší partii silně škrobit, nebo dostávala „volanty", aby byla veskrze široká, jako nadutá, a posléz sestrojen celý zvon jako hustě síťovaná klec z železného nebo mosazného drátu tak, že síť jeho, sestávajíc z drobných do sebe zavěšených článků, do jisté míry zevnímu tlaku povolovala a různými směry se prohýbala. Tato drátěná, zvonu podobná klec obšita pak pevnou látkou a krinolína byla hotova. Přes krinolínu oblékány svrchní šaty. Krinolína byla všude, kde se scházelo více elegantního nebo jenom módního obecenstva, velikou překážkou a obtíží, a proto ustavičně předmětem nejrůznějších nástrah a úkladů. Osnována celá spiknutí na její zmar a v boji tom bezúspěšném a dlouho marném nešetřeno ani galantnosti ke krásnému pohlaví, ani práva nerušené držby. Jedna sekta spiklenců pražských ukládala například svým členům, aby v divadle, v koncertech a v jiných podobných shromážděních dámám, jež před nimi seděti budou, potichu drátěnou klec krinolíny prohýbali a lámali, což se velmi často provésti dalo, aniž dáma to zpozorovala, až teprve když na ulici vyšla a za smíchu kolemjdoucích seznala, že je krinolína její všelijak hranatá nebo rohatá. Ale jak už bylo řečeno všechny nástrahy a úklady byly marný, až konečně císařovna Evženie v Paříži anebo kterási proslulá tamější koketa ke konci druhého císařství povel dala a pařížský ženský svět i polosvět krinolínu odložil.

krinolína

2006-12-28T20:17:00.000-08:00

Z živých pouličních zjevů utkvěly mi v paměti především dámy, jež tehda nosily obrovské, zvonům podobné krinolíny. Krinolína zavládla koncem roku 1855 a stala se v občanském životě znakem své doby. Žádná kritika, žádný posměch nebyly s to ji zapudit, žádné stíhání, žádné násilí nebyly s to ji udolat. Krinolína byla neúmornou vládkyní ženské módy, neúprosnou tyrankou toalety, mnohem více a hůře ještě než pozdější vlečka. Dvě ženské neměly vedle sebe na žádném chodníku místa — jeden zvon jejich mačkal se u zdi a druhý byl vystrčen daleko do jízdní dráhy. Na lavicích veřejných sadů nebo promenád sedaly jenom dámy, které se již mnoho neostýchaly, neboť jakmile se ženská s krinolínou ve volném prostoru posadila, zdvihl se zpředu zvon jejího svrchního šatu tak, že bylo viděti nohy až po kolena anebo druhou, rezervní a svislou spodničku do neurčité výše. Krinolína vyvinula se, jak jsem z úboru svých sester poznal, z „obručové sukně" (tehda se říkalo takové sukni jenom „Reifrock"), to jest ze spodničky, do jejíž spodní obruby všit byl nejprve dlouhému jelitu podobný válcový a stříhanou žíní vycpaný obruč, později pak ocelový, ze článků sepjatý a tedy všelijak prohebný kruh za tím účelem, aby sukně dole stále široký, napjatý kruh tvořila. Od původního obruče z žíní (francouzsky crin de cheval) dostala tato novomódní spodnička jméno „crinoline". Takto nazvána též pevná, z bavlněné příze a žíní utkaná látka, které se při výrobě obručových sukní užívalo.

Hej slované

2006-12-24T16:03:00.000-08:00

Já očekával jsem často, když byla dobrá pohoda, Ješkovu „bandu" na nábřeží a měl jsem dětinskou radost z úmyslně nastrojené náhody, že hradčanská stráž v ty jisté dny z Ferdinandovy třídy jenom za víření malých bubnů přicházela a že zrovna před pomníkem císaře Františka na Ješkovo znamení hudba vždy hřimavými akordy spustila jinde od žandarmů stíhané „Hej, Slované!", po němž pak následovaly ostatní zapověděna naše kantáty. To pak se vždy znovu šeptem vypravovalo kamarádům a jiným lidem „dobré vůle". /S. Heller/

Viržinko

2006-12-20T04:51:00.000-08:00

To byla také doba znamenitých, řekl bych nevýslovně dobrých — viržinek. Tato slavná specialita rakouských cigár vyráběla se tehda snad výhradně v Lombardsku a Benátsku z pravého viržinského tabáku a vynikala neobyčejně lahodnou, ačkoli ostrou vůní svých vrchních listů. Tehdejší rakouské viržinky byly skutečnou a — notabene — lacinou kuřáckou lahůdkou. Ještě několik let po ztrátě Lombardie, „dokud jsme měli Benátsko", namáhaly se naše čacké viržinky, aby uhájily, pokud možno bylo, své staré jakosti a slávy, až teprve rok 1866 vlastním a pravým viržinkám nadobro konec učinil ... Aby byl tehda voják na ulici nebo dokonce „s holkou" něco jiného kouřil než viržinky! Jako trofej a chloubu nosil každý za uchem slámky z vykouřených viržinek; čím více jich bylo, tím větší obdiv a závist vzbuzoval u civilního podrostu, který buď tolik nesnesl, anebo na tolik neměl. Nám, mladým lidem, kteří čtouce potají fragmenty čili zlomky vlastenecké literatury z doby „revoluční", ve svém nitru živili jakýsi ohýnek národní vzpoury, činil zvláštní potěšení kapelník kteréhosi italského pluku, pan Ješko, zejména když — a to stávalo se dvakráte v témdni — s plnou tureckou muzikou hlavními ulicemi města na Hradčany vedl stráž, jež konati měla čestnou službu pod okny císaře Ferdinanda. Za onoho času bylo zakázáno zpívati a hráti všeliké písně české, jež měly jakousi politickou příchuť, ale pan Ješko usoudil správně, že co není dovoleno civilistům, nemůže býti zabraňováno vojsku, a takž sestavil si pochod (nebo snad jich více) ze samých zapovězených písní českých a dával jej Italům hráti při veselém pochodu na hradčanskou strážnici.

Na ulici

2006-12-14T15:40:00.000-08:00

Vojsko zajímalo Pražany jenom potud, dokud byly nějaké přehlídky nebo parády tehdejší zemský velitel hrabě Clam Gallas konal vojenské přehlídky někdy také na Václavském náměstí dokud pluky nebo prapory městem procházely s hřímavou hudbou a cizorodí vojáci, Italové a Maďaři, v hospodách a při muzikách sváděli krvavé řeže nebo s kuchařkami zaplétali věčně staré, a přece pořád ještě nové romány. Tehda se říkalo zdali právem či neprávem, nedovedl jsem posoudit že každá starší služka v Praze umí buď italsky nebo maďarsky, a pouliční mužská mládež uměla v těchto dvou jazycích nadávat, že byla radost ji poslouchat. Zejména italština byla tou dobou u nás valně rozšířena. Mnoho vojínů našich strávilo totiž řadu let v lombardsko-benátských posádkách anebo při okupacích v církevním státě, v Modeně nebo Toskánsku, a osvojilo si snadný italský jazyk pro obyčejnou potřebu lze říci dokonale. Bylo tedy docela obyčejným zjevem, že hostinští, hokynáři, úřední sluhové, listonoši a různí řemeslníci vlašsky skoro tak zběžně mluvili jako svým jazykem mateřským.

Záhada

2006-12-12T11:19:00.000-08:00

Mnoho-li vypilo se tehda v Praze a v Čechách vůbec plzeňského l>iva? Odpověď zní: Praha byla již roku 1859 jeho největším konzumentem - vypilo se tu onoho roku 28 000 věder (čili asi 21 304 hektolitrů) plzeňského. Po Praze byla největším konzumentem plzeňského Vídeň, kdež se ho roku 1859 vypilo 15 000 věder. V měšťanském pivovaře v Plzni uvařilo se toho roku celkem 60 000 věder, o 10 000 věder více než roku 1858, a přece vypilo se jenom v Čechách dle tehdejšípohůřední statistiky více než 100 000 věder „plzeňského". Akciového a společenského ani staroplzeneckého pivovaru tehda ještě nebylo ... Kdo rozluští tuto hádanku, že se v Čechách vypilo roku 1859 o 40 000 věder plzeňského piva více, než se ho vůbec v Plzni uvařilo?

Jen učedníci a děvečky

2006-12-11T16:31:00.000-08:00

Jak tu rozkvétá při pivě myšlenka! Obyčejně je četnější společnost, různé stavy, různé náhledy, myšlénky a holby jenjen se kmitají. Ale i když sedíme sami, jako bychom seděli zrovna na vysokých školách! Člověk si vzpomene, že okeán bije do Severní Ameriky, že za devět miliónů let Severní Ameriky ani více nebude, — lítostí člověk změkne a přeje si, aby se toho raději ani nedožil. Nebo dostane kuráž, nebojí se 12. srpna ani komety a myslí si: „Eh co! Když už je povodeň i na Hradčanech, ať už to vezme všechno ďábel!" Nebo dojde netušeného toho štěstí, že sama sebe poznává. Vím to podle sebe. Před týdnem, když byl Husův den, bylo bydliště jeho na Betlémském náměstí vyšperkováno. Bohemie pak napsala, že si toho nikdo nevšimnul a že se tam chodili dívat jen „učeníci a děvečky". Byl jsem tam ale také — teď nevím, jsem učeník či děvečka — přemýšlím o tom již celý týden! Dovolte, abych ve své navyklé plzeňskolázeňské místnosti také dnes navečer ještě o tom přemýšlel.
/1872/ Jan Neruda

Chcete abychom dělali dluhy?

2006-12-08T14:37:00.000-08:00

Kdyby byl pánbůh nechtěl, piva by nebylo naplniž se tedy vůle páně! Já to alespoň velmi dobře cítím, že den co den konám něco dobrého. A pochlubím se milerád, že se stávám člověkem pořád lepším! Pivo je pokrok, povídám. Jen národové zcela suroví užívají látek surových, například vody, národové vzdělaní uměle si je přizpůsobují. Historik Tacitus uvádí o starých Němcích co první známku kultury, že pili pivo, moc piva, tuze moc piva. Zato teď porazili Francouze. Pijme také pivo, moc piva, k tomu někdy nějakou slivovici, a porazíme zas Němce. A pivo vzdělává v každém směru. Ctíme-li krále Gambrina, dokazujem, že si dovedem vážit autorit, a za to nás musí každý si vážit. Vzpomenem-li sobě, že kdyby nebylo bývalo v středověku klášterů, bylo by umění pivovárečné zcela se vytratilo, budem s opovržením hledět na všechny ty bídné novotáře, kteří chtějí vyhnat klášterníky, jezovity atd. Vítáme li přátelsky každý privilej, který se z Vídně udílí našim pivovárečným společnostem, spřátelujem se tím s Cislajtánií. Sedíme li v hospodě, nevidíme mizerné osvětlení noční Prahy a jsme spokojeni se správou obce. Počítáme li dle předpisu knoflíky vesty své, poznáváme, že je jich na moderní vestě bohužel jenom pět, a přemýšlíme o tom, jde li průmysl náš kupředu nebo nazad. Poznáme li nějakého hospodského, který páše zločin míchání piva, naplňuje nás zločin takový spravedlivou nechutí. Stáváme se takto duševně zdravější, že je ale nutno, aby byla zdravá duše v zdravém těle, kdož nám může ještě zazlít, že užíváme vnitřních lázní plzeňských, když na lázně mořské nemáme peněz! Nebo chcete snad, abychom dělali dluhy?

Vypíjení holeb

2006-12-06T15:28:00.000-08:00

Ano, pivo musíhýt božského původu! A také je! Už řečtí bohové uměli je vařit, ale v klasickém egoismu svém zamlčovali své tajemství, až je prozradila — žena, kdopak jiný! Ceres jmenovala se ta žena vznešená! Vandrovala Egyptem, zželelo se jí této vyprahlé země, hynoucího úpalem lidu, a naučila ho pivu. Nemluvte proti nám pijákům, my jsme klasikové! Nebyli staří Řekové velcí pijáci piva a nejsou nám posud ve všem vzorem? Nevydával velký mudrc Aristoteles v Athénách zvláštní týdeník, ve kterém uveřejňoval jména všech zvláštních pijáků — pro potupu prý, jak hloupí badatelé tvrdí? Není pití piva činem přímo bohumilým, nestojí v Písmě psáno: „Komu běda? Čímu otci běda? Komu svády? Komu jámy? Komu bez příčiny rány? Komu červenost očí? Zdaž ne těm, kteříž meškají při víně a snažni jsou u vypíjení číší?" — neměla by se zlatá ta slova z knihy Přísloví otisknout do všech našich čítanek školských, a najdete vy mně v celém Písmě svatém jediné místo proti nám, kteří snažni jsme u vypíjení holeb?

Pivo

2006-12-02T17:27:00.000-08:00

Ano, pivo musíhýt božského původu! A také je! Už řečtí bohové uměli je vařit, ale v klasickém egoismu svém zamlčovali své tajemství, až je prozradila žena, kdopak jiný! Ceres jmenovala se ta žena vznešená! Vandrovala Egyptem, zželelo se jí této vyprahlé země, hynoucího úpalem lidu, a naučila ho pivu. Nemluvte proti nám pijákům, my jsme klasikové! Nebyli staří Řekové velcí pijáci piva a nejsou nám posud ve všem vzorem? Nevydával velký mudrc Aristoteles v Athénách zvláštní týdeník, ve kterém uveřejňoval jména všech zvláštních pijáků — pro potupu prý, jak hloupí badatelé tvrdí? Není pití piva činem přímo bohumilým, nestojí v Písmě psáno: „Komu běda? Čímu otci běda? Komu svády? Komu jámy? Komu bez příčiny rány? Komu červenost očí? Zdaž ne těm, kteříž meškají při víně a snažni jsou u vypíjení číší?" neměla by se zlatá ta slova z knihy Přísloví otisknout do všech našich čítanek školských, a najdete vy mně v celém Písmě svatém jediné místo proti nám, kteří snažni jsme u vypíjení holeb?

Musím dnes psát o pivě

2006-11-30T00:22:00.000-08:00

Je mnoho bídy ve světě, pravda, chudoby společenské, politické, duševní, daleko od nás, hned vedle nás, ale nežádejte od nás teď soucitu! „Cožpak ležím já na růžích," pravil král Montezuma, když ho pekli, „cožpak ležíme na růžích," voláme na bědující tu světovou bídu my, pekoucí se na červencovém slunci, do večera nadobro usmažení, s mozkem vyprahlým, jazykem přilepeným, duší jako krokodýl zaschlou. Jakpak mužem mít soucit my, kteří máme žízeň! Nedivte se, musím dnes psát o pivě! Navykl jsem psát vždy o tom, co je nejčasovější, poukazovat vždy tam, odkud lidstvu kyne nejjistěji spása, a s podivuhodným taktem začínám vždy přitom zrovna tam, kde mne samotného nejvíc něco hněte. Teď mne hněte žízeň vás ne? Jen buďte upřímní, jen se přiznejte, jak nedočkavě v denním vedru čekáte, až že nadejde večerní hodina hospodské návštěvy, jak se chvějete tajnou obavou, že snad navečer nebude pivo dosti dobré, ach, vždyť si v bídě tak snadno rozumíme! A pak když zasednem ve své hospůdce! Vynaložíme poslední sílu svou, abychom se na hospodského zasmáli hodně, ale hodně sladce, vždyť je takřka život náš v rukou jeho, svěřujem mu, co máme nejdražšího, své žaludky, a od něho zcela to závisí, na jakýže sud požene dnes ty žaludky pastvou. Večeříme sice, ale jen taktak, nejraději bychom začli hned od párátka na zuby. A pak pak chytnem sklenici za ucho opatrně jako králíka. Vyzdvihnem ji proti světlu, přivoníme k jejímu svršku, nasadíme oko, nos, jazyk ach!

Co kdo vyloví

2006-11-28T09:46:00.000-08:00

Bylo po obědě, a paničky vařily kávu, svačinu. O hygieně se tehdy ještě nemluvilo, a tak tedy kavárničce pod širým nebem stačily dva tři hrnečky pro všechny hosty a bez vyplachování. V ty doby bylo mi nápadné, že jedna z paniček má na motouzu nejen lžíce, ale i hrnečky. Na špagátě asi tak tři lokte dlouhém, právě co by stačilo od nůše do úst. Pročpak to, paničko? „Ale onehda mi jeden takový lump utekl s hrnkem, než jsem se otočila. Dá za kafe tři nováky — a hrnek byl za štyry!" Ještě před válkou, ba snad v počátcích války vídal jsem takovou přenosnou či lépe převoznou obědvárnu v ulici Jilské, kde tvoří malé náměstíčko před kostelem dominikánským.
Způsob „vaření" byl v pozdějších dobách jiný. Podnikatelky obcházely hostince, snad i kuchyně malých hotelů, a skupovávaly nejen odpadky kuchyňské, ale i zbytky po hostech. Bez rozdílu pak házely všechno do svého kotle, v němž to ohřívaly. U kotlíku visela naběračka. Kdo zaplatil čtyry nováky, mohl si naběračkou hrábnouti do kotlíku, až na dno, ale toliko jednou. A co vyhrábl, bylo jeho. Leckdo ulovil kus masa, jiný vytáhl jenom naběračku řídkého. Reptati nesměl nikdo. Takový lov se podobal pohádce o „úhoři mezi hady". Ale cvik je velká věc. Byli mezi navštěvovateli umělci, kteří vždycky šťastně zalovili a přišli na své peníze. Ostatní chudáci vytáhli jen lžíci polévky.

Stravování na ulici

2006-11-26T01:14:00.000-08:00

V kastrolech, na pekáčích svítily smrtelnou bledostí cezené nudle a žlutaly se šťouchané brambory, velmi často i jahelník. To byly nejobvyklejší příkrmy. Za poledne býval hotel Kandelábr obstoupen mnoha lačnými, a kdo právě spěchal a nemohl se dočkati talíře, z něhož pojídal host, jenž dříve přišel, vykřikl na prodavačku:
„Za dva na dlaň, paní bábi!" Dostal tedy „na dlaň" buď nudlí nebo jahelníku.Ale na dlani to pálilo, a tak milý host přehazoval hrst příkrmu z ruky do ruky, než mu trochu vychladl, a z té hrsti přímo ukusoval. Toto „za dva na dlaň" dávno se již v Praze neslýchá, ale v léta sedmdesátá bylo zvolání příslovečné, a zvláště příslušníci pražské flámy, pražského pepictva, pokřikovali je na sebe vzájemně, hlavně když chtěli zlehčiti kamaráda a naznačiti, kde obědvá. V těchto nejprostších pražských „kuchyních" bylo lze se naobědvati za čtyři, za šest krejcarů. Nóblejší byly pekáčové závody pod loubím, kde se smažívaly taky lívance, karbanátky, a kde se i husy pékávaly. Okolo roku sedmdesátého ukrajovaly tu prodavačky porci husy za dvanáct, za čtrnáct krejcarů. Arci zas pouliční pražský vtip rozkřikoval, že se tu pekou samé husy přejeté nebo sešlostí věku zemřelé.

Hotel kandelábr

2006-11-23T16:54:00.000-08:00

Je tomu jen několik neděl, když jednoho dne v říjnu byl odstrojen starý plynový kandelábr na Uhelném trhu, potom rozebrán a na pevném valníku odvezen i jeho kamenný podstavec. Stalo se tak při nové úpravě dlažby na trhu a zřizování podzemního
veřejného záchodku, a tak tedy navždy zmizel i někdejší hotelový „štít", který tu stál půl století a v jehož stínu a v zimě i za jeho světla tu bývalo obědváno, svačeno i večeřeno. Tehdáž brzy po ránu přišla bába (račte prominouti, to bylo všeobecné označení takové paničky stravo-vatelky), nebo dvě i tři, se vším svým kuchyňským zařízením. Nůše nebo malý vozík, v tom bytelný železný úhelník nebo kamínka na dřevěné uhlí, dva tři železné hrnce, pokličky, naběračka — nu slovem, čeho k vaření třeba. „Bába" roztopila pod hrnkem s vodou, rozfoukala ohníček, a zakrátko její okolí bylo naplněno vůní řeřavého uhlí, mnohdy i čpavým dýmem, když bylo uhlí nedobře vypáleno. Nejprve vařila „kávu", ježto ostatní prodavačky chtěly snídat, a můžete si pomysliti, že to byla dobrá, silná káva! Ale již také škrabala brambory a lámala suché skývy a krajíce chleba na dopolední a polední polévku. V těch železňácích se rozvařil mnohý „láblík" vojenského komisárku. Taky kastroly jste tu vídali, i pekáče, ačkoli „pekáčové báby" se nejraději usazovaly pod zmíněným loubím Vaječného trhu, u jeho pilířů, aby byly poněkud za větrem.

Za dva na dlaň

2006-11-20T23:00:00.000-08:00

Byl v Praze ještě jeden druh lidových kuchyní, jejichž zánik není tak dávný, které ze starých časů vytrvaly až do století dvacátého a z nichž poslední vymizely až za války. To byly kuchyně a jídelny zároveň, beze stolů, bez židlí, ba namnoze i bez všech příborů. Nanejvýše že některá z podnikatelek byla opatřena několika vybrakovanými talíři nebo hrnečky. Plechovou lžíci přinášel si host buď v kapse nebo v botě, a kdo neměl ani lžíce, tomu za vidličku posloužily vlastní prsty. Nejznámějším střediskem těchto kuchyní byl Uhelný trh a do zřízení staroměstské tržnice taky loubí na Vaječném trhu, jež bylo tehda o několik domů delší než nyní. Pražským jazykem se tam arci říkalo „pod podloubím". Byly to nejen „restaurace", byly to i kavárny, a lidový vtip, kterému nikdy nebylo zle o nápad, zbrousil si taky na těchto zjevech. Když jsem dávněji než před padesáti lety uslyšel poprvé „hotel Kandelábr" „hotel Černá nůše" nebo „kavárna V nůši", nerozuměl jsem tomu hned, ale brzy jsem poznal, oč běží. Neměl jsem na Uhelný, na Vaječný trh daleko. A tam tedy jsem poznal prosté to zařízení pražských kuchyní pod širým nebem a někdy později jsem okusil taky jejich plodů, abych věděl všechno.

Lovy

2006-11-15T15:28:00.000-08:00

Mezi ciferními údaji a statistickými výkazy z roku 1860 zasluhuje snad místo také výkaz lovecké a honební kořisti, ježto budou pánové nimrodi a přátelé honitby s to, aby porovnali nynější stav zvěře se stavem tehdejším, což není prosto zajímavosti. Dle podrobného výkazu, jenž na rozkaz místodržitele barona Mecséryho sestaven byl, postříleno v honební periodě 1859-1860 v Království českém: 509 jelenů, 356 lani a 132 kolouchů, 1577 kusů dančího, 6800 kusů srnčího, 695 kusů r černé zvěře, 506 tetřevů, 2153 tetřívků, 924 jeřábků, 47 469 bažantů, 635 224 koroptví, 10 558 křepelek, 226 divokých hus, 5715 divokých kachen a 3026 lysek, 12 potápek, 4152 sluk lesních, 2445 sluk bahen-ních čili kozlíků, 502 kvíčaly, 2998 divokých holubů, 497 250 zajíců, 9422 králíků, 34 368 veverek, 131 vyder, 201 jezevec, 4655 lišek, 2203 kuny, 5741 tchořů, 533 ježků, 24 609 lasiček, 17164 koček, 42 orlů, 191 výrů, 7902 jestřábi, 70 krahulíků, 17 712 supů, sokolů a luňáků, 7139 sov nočních a 167 816 vran a kavek. Váha všeho jedlého masa z různých druhů postřílené zvěře činila 31 348 centů, váha získaných parohů bezmála 92 centů. Získané surové kůže měly cenu 194 424 zlatých.

Řemeslo a kucharinky

2006-11-14T10:07:00.000-08:00

Dostane dva tři krejcary, a kdo ví, zda je ještě jednou do večera vydělá. Nepřijde vždy k obědu a kucharinka, byť i chtěla, nemůže mu vždy něčeho poskytnout. Smutně jim se daří řemeslo. Mnozí již ani nedbají řemesla. Vidíme je v nákladních domech nosit na sejpku, vidíme je strkat vozíky, v zimě u sklepu nakládat led, ba pumpovat i v lázních, když hosté berou tuš. Šťastný ten, který se v nákladnickém domě usadil. Tam dostane silnou stravu, anebo si vydělá hezký groš. Tam se drží v teple, a jestli jich několik pohromadě, večír při sklenici a s pipkou si mohou rozprávět o domovině, která chudá vyslala je v nebohatý národ. Řemeslem již pohodili, které nevynáší, učí se práci jiné, která je ob Ale těch jest nejmenší část. Bohužel, že musíme říci, že jest velká část jich líná, aby se přiučila něčemu jinému. Na „řemeslo" svoje stěžují se již všichni. Ale že jiné neumějí, vídáme je se toulat městem a živit se nejsmutnějším řemeslem — žebrotou. Málo jest těch domů, kde se jim štědře dveře otevrou. Znám ostatně některé domy, kam smějí přicházet v pátek aneb o velký svátek a dostanou oběd. Ale kolik jest takových? Z většího dílu vidíme je vyzáblé, schoulené do svých huní, děti i dospělé — a místo „dratóvac" prosí žalostným hlasem o almužnu.
Někteří, a to dosti čiperní, obíhají studentské koleje. Mají jakousi přitažlivost k studentům, a zatančí-li jim nějakou tu „svoji", vědí, že netančili nadarmo.
Znám velkoobchodníka, který má drotara najatého co posla. Drotar zná celé Čechy, doběhne, kamkoli pán chce, a přitom jest ze všech poslů nejspolehlivější. Svěř mu svou duši, a on ti ji na pravé místo donese. Málo v nich teď najdeš života. Drotar přestal u nás již být onou figurou, která vesele po městě putujíc budí veselost. Smutné jsou asi jich návraty, vracejí-li se vůbec. Mosazná Panenka Maria na řemenu jako by na něho zanevřela i doma i u nás. Zdá se, že se necítí u nás více doma.
Kdysi jsem žádal drotara, aby zazpíval „nějakú slovenská". Zazpíval:
Od Trenčína do mlýna malovaná dolina. A když přišel k místu: „Oj tým javorem, lepým javorem," dal se do pláče. „Proč pláčeš, braťko?" Aj, mladý pánko, u nás zle, a věru zde ešče hůr." Ba, vyhasínají, a drahé „kucharinky" a hliněné hrnky s nimi.
/1861/

Misce zalepit rány

2006-11-12T20:52:00.000-08:00

Pražské slečny, které posud nevěděly, kdo byl Žižka, nebudou pak vědět, kdo byl drotar; a kdo ví, nevysloví-li se některá v ten smysl, že ten drotar v Muzeum vlastně jest Žižka sám, hliněný hrnek vedle něho že jest snímek některého hradu. Jak zcela jinak se vede drotarům teď! Rádně oblečený drotar jest u nás vzácnost; širák již mnohý zahodil, mosaznou Panenku Marii prodal aneb ji ne-ošetřuje, taštička necinká naplněna dvacetníky. Slabým hlasem volá po dvorech „dratóvac". Málokteré dveře se mu otevrou, z málokterého okna kývne mu vlídná kucharička. Sám musí klepat na dveře u kuchyně, uctivě smeká klobouk a kuchařce musí říci kucharička. „Kucharičko drahá, ňáky ten hrnčok podratovac!" „A jděte mi! Kde bysme vzali hrnky! Máme lité!"
„A přece jakú misku, rendlík!" Dostane-li přece trochu té práce, zasedne k ní celý zemdlený. Děti, nebojí-li se ho docela, pokukují jen skrze pootevřené dveře na něho a vypravují si s podivením, že tu drotar. Drotar žádá ponížený kucharinku o kúsek chleba, aby misce mohl zalepit rány. Je-li kucharinka hodná, dá mu větší skrojek; drotarovi se zaleskne oko, více toho chleba sní, než upotřebuje — máť hlad. S miskou je hnedle hotov; s lítostí se podívá na práci, že tak brzy v konci.

Hrnců drátování

2006-11-11T20:46:00.000-08:00

Tváře mu kvetly, mosazná Panenka Maria se mu leskla na řemenu, taštička se mu naplňovala zvučnými dvaciáši, domů ho táhla radost, že brzy bude moct vzít si Andulku za svou ženu, do Čech ho táhla naděje, že mnoho vydělá — velmi dobře se mu vedlo. Kucharičkám dovedl polichotit, dovedl je štípnout v tvář a sedě na zemi s hrncem vypravoval ledacos dětem jej obklopujícím ze svých krajin. Vypravoval rád, s zanícením; práce mu ubíhala, drát mu jen zvonil, kleštičky se mu v jeho ruce jen kmitaly. Byl to veselý hoch! Na mrknutí zazpíval nějakou „drotarskou", na pokynutí zatančil nějakou „svoji". Den mu ubíhal v práci, rok v naději — veselý to byl hoch. A proč? Že bylo dostatek kamenných hrnků. Avšak čas vše mění, i — hrnce. Zlaté šněrovačky zašly, zlaté čepce se proměnily v krajkové, krátké pantalóny zašly k otcům, beranice vymřely a za nedlouhý čas bude drotar v Praze tak vzácným exemplářem jako poslední stříbrný dvaciáš. Neuplyne ještě ani toto století a v českém Muzeum (které pak již bude na Karlovu náměstí) se objeví mezi starožitnostmi hliněný hrnek, vedle hrnku v olej namalovaný drotar. (A taky že je, tohle trefili přesně)

Dráteníci v praze

2006-11-09T16:45:00.000-08:00

Sířící se průmysl mění obyčeje tak jako vzdělání lidskou tvář. Vynálezy stíhají jeden druhý, železnice odklidí dostavník, telegrafy odklidí pošty a posly vůbec. Vidíme ještě v starých hrách divadelních, kterak posel stíhaje posla přináší smutné zprávy.
Až budou naše doby patřit k dobám starým, nebudou Jobům naší doby přinášet poslové zprávy ohromující, nýbrž telegraf. Pravým Jobem bude ten, koho telegrafické depeše za den zničí. Skoro se nám zdá, že za nedlouhý čas náležeti budou drotaři v Praze právě tak k podivnostem, jako dostavníky již nyní náleží. Tak jako vůbec již nejsou drotaři dnešní tím, čím byli před nemnoha ještě lety; prvotní ráz se stírá z nich.
Ještě asi před desíti roky zpívala se s oblibou veselá „Já jsem dobrý řemeslník od trenčanské stolice". Drotar co veselý hošík putoval po pražských ulicích, znal všecky kuchyně, znal kucharičky, mnoho mu skáplo, mnoho si vydělal.

rybaření na Vltavě

2006-11-07T09:21:00.000-08:00

Na ostrovech, na kamenitých březích, na můstcích a loďkách, ba i vysoko na nábřežní zdi u zábradlí stáli a sedali po celé dni lidé s pruty a udicemi, kdežto mlynářští a jiní oprávněnci na loďkách s čeřeny po Vltavě se projížděli a v hlubinách štěstí svoje zkoušeli. Vltava měla dle všeho tehda ještě více ryb, než jich má nyní, neboť kromě lidí, kteří jenom ze zahálky k prutu a vlasu sahali, rybařili mnozí skutečně také pro zisk. Sestupovaly se tu a tam celé společnosti pro najímání rybářských revírů na Vltavě a prováděly tento sport — tak aspoň se tvrdilo — se skutečným výdělkem. Když pak se jim lov někdy zvláště podařil, šli se pochlubit do novin a druhý den mluvila o tom „celá Praha".

Další řemeslníci

2006-11-04T18:47:00.000-08:00

Lékáren 15. Advokátů 61 a notářů 8. Knihkupectví (s c. k. hlavním knihoskladem) 12, obchody s uměleckými výrobky a hudebninami 3, antikvariátů 8, půjčovny knih 3. Knihtiskáren bylo 12, vedle nich pak 12 ocelo a kamenotiskáren. Noviny takzvané politické vycházely 4 (z nichž jedny české, totiž úřední Pražské noviny) a jeden lístek lokální. Malířů historických a portretistů bylo 42, krajinářů, pro architekturu a ornamentiku 13, malířů na porculánu 7. Malířů pokojů 67. Krejčovských mistrů pro mužské 475 a vedle nich 60 dekretářů, pro ženské 158 a 1 dekretář. Obuvníků bylo 210 mistrů a 67 dekretářů. Obchodů se zbožím střižním, módním a ozdobným 209, obchodů se suknem 43, modistek (pro ženské klobouky a čepce) 58 s legií pomocnic, květinářek 14. Zlatníků bylo 87, vedle nich 12 zlatníků židovských, 9 dekretářů a 5 majitelů továren na zlatnické zboží. Fiakrů bylo 106 se 89 vozy. /S. Heller/

Kolik bylo v Praze jakých řemesel

2006-11-02T21:17:00.000-08:00

Praha čítala totiž roku 1856 celkem 255 ulic, 59 náměstí, 3395 domů a 124 200 obyvatelů. Vyšehrad čítal 81 domů, Karlín 212 a Smíchov (s Košíři a vilami) 242 čísla. Statistika živností, povolání a podniků jevila řečeného roku tyto číslice: mlýnů a mlynářů bylo v Praze 48; z těchto mlýnů byly jenom 4 zařízeny americkým způsobem na pohon parou. Krupařů bylo 199, pekařů 62 (na Starém Městě 27, na Novém Městě 19, na Malé Straně a Hradčanech 16). Kromě těch byla ještě řada pecnářů. Řezníků, jak už řečeno, bylo 65. Pivovarů na Starém Městě 19, na Novém Městě také 19, na Malé Straně 5, tedy celkem 43. Hostinců bylo 404, kaváren 57 a vináren 35 (některé hostince byly již tehda zároveň kavárnami). Cukráren bylo 38 a dvě továrny na cukrové zboží. Doktorů medicíny bylo v Praze 220 a vedle nich 24 zkoušených ranhojičů a porodníků.

Počet řezníků

2006-10-30T14:56:00.000-08:00

Zmínka o sazbě na maso zavdává podnět, aby zde pověděno bylo několik slov ještě o řeznících té doby. Maso smělo se v letech padesátých vysekávati a prodávati jenom v masných krámech novoměstských, staroměstských a malostranských, na předměstích provozovali řezníci svou živnost po venkovsku, to jest každý pro sebe ve svém domě nebo sídle, leč i tu bylo později předepsáno zřízení společných masných krámů. Počet řezníků v Praze byl pevně stanoven v ten způsob, že bylo na Novém Městě povoleno a zřízeno 32 krámů, na Starém Městě také 32 a na Malé Straně 16, avšak stávalo se, že ten neb onen řezník ještě jeden krám si získal a tedy (pod jedním nebo pod dvěma jmény) ve dvou krámech vysekával a že tedy bylo ve skutečnosti v Praze méně řezníků než 80. Tak například bylo jich roku 1856 na Novém Městě 27, na Starém Městě 25 a na Malé Straně s Hradčany jenom 13, celkem tedy v Praze 65 řezníků, takže připadalo na jednoho řezníka 1910 obyvatelů.

Ceny masa

2006-10-24T22:48:00.000-07:00

Na hovězí maso vydával magistrát pro každý měsíc jednotnou sazbu, bez ohledu na druh masa. Například: v dubnu 1856 stála libra hovězího masa (32 lotu) 12 krejcarů, v květnu 13 krejcarů atd. V některém měsíci zvýšena cena 1 libry hovězího až na 14 krejcarů; vůbec stanovena cena dle příhonu nebo dle situace dobytčího trhu. Roku 1857 byla cena masa skoro beze změny, 13 krejcarů stříbra za libru, a klesla teprve koncem roku na 12 krejcarů. Magistrát porážel časem sám voly nebo krávy a vysekával maso na zkoušku, aby seznal, za jakou nejnižší cenu řezníci maso prodávati mohou, aby přece pracovali se slušným ziskem. Při stanovení ceny nečinil žádného rozdílu, z které části se maso bére. Tu pak stávalo se, že hospodyně nebo kuchařky samy nabízely o krejcar nebo dva krejcary více za libru, aby dostaly maso lepší, a někdy žádal takového příplatku řezník. Avšak přeplatky byly zakázány a řezník neměl jich přijímati, ani když mu dobrovolně byly nabízeny. Žádal-li nebo přijal-li řezník více, než sazbou bylo stanoveno, měl kupující právo, v úředním smyslu i povinnost, aby věc tržnímu úřadu oznámil. Každý se snadno domyslí, že za takových okolností tržní úřad stále byl zaměstnán žalobami a spory o překročování masné sazby, k nimž nezřídka dávala popud také konkurenční řevnivost. Řezníci i obecenstvo žádali již roku 1855, aby magistrát pražský stanovil tři ceny, 14, 13 a 12 krejcarů za libru dle části, z které se maso bére, ale na takovouto novotu se byrokratický aparát městský nebyl s to vyšinouti.

Mouka ze Saska

2006-10-18T05:48:00.000-07:00

Zajímavou zvláštností oné doby bylo, že se v Praze prodával hojně chléb ze Saska sem přivážený. Na vysvětlení tohoto zjevu dlužno uvésti, že se tehda vyváželo z některých krajin naší země obilí do Saska a že se odtamtud vracelo jako hotový chléb. Podobně dělo se též s pšeničnou moukou. Mnozí krupaři pražští odebírali mouku jenom ze Saska. Saské mlýny obráběly sice také pšenici z Uherska, zejména z Banátu tam přiváženou, jako mlýny pražské, ale proto přece byla mouka ze Saska sem dovážená buď lacinější, aneb — při stejné ceně — lepší než zde vymletá. Saské mlýny měly totiž modernější, dokonalejší zařízení, zužitkovávaly lépe černější druhy mouky, otruby atd., a byly tedy s to prodávati jemné druhy mouky laciněji, než bylo možno mlýnům zdejším.

Zásobování a živnosti

2006-10-16T14:39:00.000-07:00

Jak bylo v letech padesátých v Praze s chlebem a masem. Na obě tyto nejdůležitější potraviny vydávány tehda magistrátem pro každý měsíc nepřekroči-telné sazby. Sazby vyhlašovány úředními plakáty a novinami v denních zprávách. Co se týče chleba, stanovena pro každý měsíc váha šestikrejcarového bochánku, například v únoru 1856 musil vážiti šestikrejcarový pecen bílého chleba (první a druhé jakosti) 1 libru 2 '/A lotu, černého chleba (třetí jakosti) 1 libru a 4 loty; na měsíc duben stanovena váha šestikrejcarového bochánku bílého chleba na 1 libru 14 lotu, černého na 1 libru 17 lotu; v květnu musil už vážiti šestikrejcarový pecen bílého chleba 1 libru 17 lotu a černého 1 libru 20 lotu a roku 1857 v dubnu musil vážit šestikrejcarový pecen bílého chleba 2 libry 3 3U lotu, černého 2 libry 10 3U lotu, v srpnu bílý pecen 2 libry 3 3U lotu, černý 2 libry 7 V2 lotu atd. atd. dle tržních cen obilí.

Vězeňské ubytování

2006-10-14T02:54:00.000-07:00

Jen jedna malá jizba je v přízemí, která činí jakous výminku. Jizbě té říkají v místním podřečí zdejším „štokhauz", a vkročíme-li tam poodevřenými dveřmi ze dvora, nálezném tu společnost několika pánů, s kterými nebylo právě lze jinde neb vůbec vydržet. Nevypadá to zde skvěle, přece ale značně lip co do čistoty, vzduchu i světla než v separacích policejní budovy ústřední. Některý z těch pánů postí se zde, jiný má za trest na tvrdé pryčně „jen jednu pokrývku", totiž svou vlastní kůži, ale bavili se před naším příchodem dosti hlasitě a dívají se mrzutě na nás, že jsme je vytrhli. A sotva přivíráme zas dvéře, slyšíme za sebou hlas pobízející: „Nu, povídej dál!" —
/1868/

Slušný přístup

2006-10-10T04:52:00.000-07:00

S humánní tendencí obezřetným a pilným mužem řízeného ústavu souhlasí celá tvářnost ústavu. Nevalně rozsáhlé místnosti budovy, skládající se z dvoupatrového domu průčelního a dvou nazad v pravém úhlu vybíhajících křídel, jsou vzorem čistoty. Na dlážděném dvoře je jako v síni, chodby, schodoví a pavlány skvějí se bělostí. Projdeš zdejším ohnivým i lázeňským „očistcem", prostrannou, z dvou jizeb se skládající nemocnicí pro mužské a v druhém patře rovněž velkou nemocnicí pro ženské, aniž bys zpozoroval vězeňského nedostatku světla a vzduchu, aniž by tě zarazil puch neb nějaký jiný nepříjemný dojem. Ba totéž lze říci i o zdejším velkém „prádle", kdež „bydlící" zde zdravé ženské obstarávají nejen prádlo pro domácí, nýbrž i pro vojsko, pro pražskou obecní stráž a pro naše hasiče. Vězení sama jsou zcela bytelná. Dvéře se odevrou bez rachocení klíčů a padajících spon, zcela jako v bytech jiných, podlaha je cista, na kamnech lesknoucí se nářadí v pořádku složeno, na pryčnách slamníky a pokrývky vysoko v kout nastlány, obyvatelé zanášejí se buď přiměřenou nějakou prací nebo se klidně baví.

(pozor, opravdu se jedná o basu, kde se vězni neváleli před televizí, ale také nedřeli v kamenolomech na galejích. A ono by to nebylo špatné ani dneska. Třeba zrovna ty peroucí ženské. A žádnou pračku, prostě ručně. Zkrátka vymyslet práci co není fyzicky přehnaně náročná, ale nepříjemná a pokudmožno co nejnudnější..)

Děti

2006-10-08T17:12:00.000-07:00

Ovšem malé děti potřebují stravy jiné, ale mléka, krupice atd. dodají dobročinní lidé dnes přijde dobroditelka, aby nejmladšímu přinesla úplné šatičky, jež byla sama ušila, zejtra přijde druhá, aby většího taktéž oblékla a pak ho s dovolením správcovým odvedla do opatrovny nebo jiné některé školky, kdež se dítě pobaví, kdež si i pohraje s jinými dětmi a hravě se něčemu přiučí. Odtud neodnesou sobě děti citů trpkých, neznají a nepoznají, že jsou ve „věznici". Poslechněte je u dveří jich jizby, jak pod dohledem matčiným si vypravují, jak se rozesmějí zvonkovými svými hlásky; zajděte za nimi a za knězem jejich do zdejší malé školky, stojí tu ještě od vánoc velký smrk, na něm je plno cukrovinek pro ty, které dobře odpovídají a jsou hodný, a zde, při stromku tom, je každé / dítě hodné. Po nějakém čase přece se zas matka odtud vybaví, šťastně přežila zde dobu nejnebezpečnější, našla dobrodince, kteří řídí kroky její dál, odnáší s sebou vědomí, že nebyla opuštěna. Takové vědomí dodává zdraví i lásky. Kéž by obec naše mohla v pomoc svou zahrnout bídu veškerou!
Sem přicházejí také děti porůznu na ulicích nalezené, aby se taktéž zjistilo příslušenství jich. U velmi mnohých se to nezdaří, patří pak již jen „pánubohu". Menší z nich dají se k soukromníkům nebo do dobročinných ústavů na vychování, větší hledí se dostat někam do učení. Jedno i druhé mívá velkou svou obtíž, Fišpánka nezní našemu lidu lákavě, předsudek ubíjí i nebohé děti; mnohá matka bojí se o dítě své, zví-li jen, že na školské škamně sedělo vedle něho dítě z Fišpánky, mnohý mistr také vskutku nepochodil s učedníkem odtud vzatým, neboť opuštěné mládeže ujímá se někdy dozralá zpustlost dřív než kdos jiný, dítě naučilo se snad již nestálosti, lenosti, nespolehlivosti. Avšak rovněž často přišla pomoc ještě včas a zachránila společenstvu mnohý platný život.

Pomoc ubohým

2006-09-30T02:58:00.000-07:00

Sem přicházejí osoby k prozatímnímu přechování, než se zjistí příslušnost jich. Sem přicházejí policejní hnanci, aby těla jejich byla v zdejších lázních, šaty jejich ve zdejších pecích, „roztopených určitou váhou uhlí", vyčištěny, aby byli ve zdejší nemocnici léčeni a hojeni, jsou-li nemocni, ve zdejší kuchyni posilněni, jsou-li hladem zeslabeni. Sem musí se umístit, kdo neměl peněz na zapravení nájemného a domácím pánem jedním na ulici vyhozen, ostatními domácími na ulici nechán byl. Někdy je ta výpomoc blahodatna, někdy je vyhozena, přec ale ve velkém městě nutná. Mnohému se to válí zcela příjemně na pryčnách věznice, ani ho nenapadne, aby sám se staral o byt nový pro rodinu svou; konečně vyhledali mu byt jiní, dali mu značný příspěvek na nájemné — za půl roku spí zase pod šírým nebem. Sem přichází nešťastná, prací
zchromělá matka, již přijali i s dětmi jejími, četnými a malými jako kuželky, aby bolest vyschlých její prsou, pronikavý nářek hladových její robátek nezahnal ji na zábradlí mostecké. Muž je snad mrtev, snad leží zoufale dlouho již v nemocnici, snad pyká .v některé celi káznické zločinu, jehož se dopustil třeba kvůli chlebu pro ženu svou, a žena jeho pomáhá zde při lehké práci domácí, má pro sebe i pro své zatím teplý, světlý a čistý byt, dost chleba, vařiva, ano i masa.

Bída

2006-09-27T09:06:00.001-07:00

Vešli jsme a vidíme malý, o sobě uzavřený svět, souvisící ovšem zvláštním druhem obyvatelů svých se zevnějším životem pražským, s temnými stránkami jeho, s jeho bídou a chudobou, zpustlostí i neštěstím až příliš těsně. Dvakráte denně otvírá se fortna, aby přijala novou dávku z ústředního policejního ředitelstva a zároveň aby vypouštěla těch, kteří rádi neřádi opouštějí zas místo to. A kolikrátkoli zavrznou za dne ještě veřeje její, děje se to vždy, aby vpustila návštěvu nějakou dobročinnou, lékaře, kněze učitele, humánního městského dozorce, skromné některé děvče, které se stará o vychování nalézajících se zde opuštěných dětí, bohatou některou šlechtičnu, která přichází vy-hledat almužny potřebných a poznávat, jak sama je šťastna. Fišpánka je vlastně útulkem bídy „do Prahy příslušné", avšak kdož může vždy bídu dle příslušnosti" dělit! Sem přichází ta rozedraná nahota, za kterou se samy ulice pražské styděti musí, aby byla obalena v milosrdný kabát a prádlo, sukni a střevíc. Mnohý odchází vděčen, mnohý dnes propuštěn je tu pozejtří zas, prodal a probil darovaný mu šat a je zase nazší než nahota sama. Nepřístupen domluvě drze odmítá každé napomenutí. „Nepotřebuju vašeho kázání, šaty mně musíte dát, kdybych je desetkrát prodal," slyšíš zde v ustrnutí. Nezbývá konečně než „prozatímně ho zde přechovat", než rozhodne se o přijetí jeho do káznice.

Bída

2006-09-27T09:06:00.000-07:00

Na Fišpánce

2006-09-18T12:19:00.000-07:00

Zrovna pod Slovanským vrchem stojí v úzké uličce dvoupatrový, bílý a čistý dům. Ulička je ticha, dům ještě tišší. Okna se lesknou čistotou, jsou ale zavřená a uvnitř přemřížována, u domovních dveří je silné, zarudlé zvonítko, od domu táhne se na kus cesty vysoká, slepá zeď, přes niž jen málokdy přenikne hlasnější zvuk. Dříve zde byl ruch továrny na úpravu kostice a lid posud říká budově Fišpánka; místo ruchu továrního ale již dávno rozestřen zde klid klášterský, ba kdyby nebylo na zdi rudého nápisu Městská věznice, myslil bys skutečně, že tu klášter. Ale zazvoň jen beze všech přehnaných vězeňských myšlének, naše městská věznice je ústavem čistě, opravdově humanitním.

Zápalky k puškám

2006-09-16T15:45:00.000-07:00

Kapslíky čili zápalky byly velké, aby je hrubé prsty vojínů snadno na-hmatávaly, měly ohnutý a rozstříhaný okraj a ukládaly se do „kapslíkových kabelek", ovčí kožešinou vyložených a na řemen od brašny (na prsou) upevněných. Na týž řemen zastrkoval se nabiják do dvou kroužků kozí obšitých. Nabíjení bylo již prostší než za dřívějšího sypání prachu do hlavně, ale mělo přec ještě slušnou řadu temp. Tornistry byly tehda mnohem větší než nyní a musily být při cvičeních vždy dle předpisu naplněny čili napakovány. Na plný tornistr připjat řemínky stočený plášť a na plášť upevněn klobouk nebo čako. „Vzduchem naplněný" tornistr byl přísně zakázanou věcí a měl při postižení za následek vážné tresty, kasárníka, vazbu u profósa nebo například kárný úkol nositi osm dní na zádech tornistr naplněný cihlami, u poddůstojníků časem i degradaci na prostého atd.
/S. Heller/

Náboje

2006-09-14T03:49:00.000-07:00

Roku 1855 obdrželo rakouské vojsko nové pušky na perkusi a ovšem ještě s nabíjením odpředu; pušky ty nazývaly se „tažené ručnice s kapslovým zámkem soustavy Lorenzovy". Při těchto puškách byly již hotové patrony. (Předtím vojáci žádných patron neměli, nýbrž nosili si prach v růžkách zavěšených na zelené šňůře na prsou; při nabíjení nasypal voják do hlavně prachu z mírky, jež upevněna byla na řemeni pro brašnu /patrontaš/, ucpal jej trochu nabijákem, vpustil pak do hlavně kulku, zatloukl ji a tak dále.) Patrona Lorenzových pušek byla z papíru a obsahovala 55 gránů (skoro čtvrt lotu čili o něco méně než pět gramů) prachu a špičatou olověnou „kompresívní" kulku se dvěma zářezy 349 gránů (skoro jeden a půl lotu čili asi tři dekagramy) těžkou. Kulka byla vtlačena špicí do prachu a připevněna k patrone namaštěným papírem, který při náboji zůstal.

Výslužné

2006-09-12T02:15:00.000-07:00

„Znovu angažovaný" voják obdržel vždy nějaký peníz na ruku a uložena mu na úrok část výkupného, jež za osvobození od vojenské povinnosti bylo zaplaceno. Poddůstojník například, který po odbyté osmileté službě znovu najmouti se dal, obdržel třicet zlatých konvenční měny na ruku a dostával pětiprocentní úrok z celé výkupní taxy jednoho osvobozen-ce, po skončené pak službě aneb když na důstojníky povýšeni byli, vyplacen jim celý kapitál v hotovosti. Výkupné z vojenské povinnosti činilo roku 1855 šest set zlatých konvenční měny, potom 1500 zlatých konvenční měny a roku 1859 stanovena taxa za osvobození na 1200 zlatých rakouské měny.

Propouštění z vojska

2006-09-10T02:04:00.000-07:00

Vojenská povinnost čili služba trvala od roku 1853 zásadně osm let v linii a dvě léta v rezervě; po vysloužení osmileté doby mohl se dát vojín na dalších osm let najmouti, čili mohl dle tehdejšího názvosloví „sloužiti druhou kapitulaci" a potom i třetí, ba třebas i čtvrtou. Vůbec nesměl býti tehda žádný voják dříve propuštěn, dokud sám o propuštění (Abschied) nepožádal aneb ke službě neschopným se nestal. Stal-li se vojín k další službě neschopným, dán byl do některé invalidovny anebo propuštěn jakožto „patentní invalida" s jakýmsi stálým platem, jenž mu dle jeho šarže byl vyměřen. To dělo se ovšem jenom u mužů, kteří několik kapitulací vysloužili aneb ve válce poraněni byli. Slovo kapitulace pocházelo z dob verbování žoldnéřů a značilo najímání vojáků na určitou řadu let. Toto najímání vojáků provádělo se i v dobách ještě, když už nucený odvod zaveden byl, jakožto doplňování armády, když výsledek rekrutýrky nebyl jak náleží uspokojivým.

Zběhové

2006-09-04T02:26:00.000-07:00

Obyčejně přicházeli zjara, ihned po asentýrce, ale bývali, když jich nebylo potřebí, to jest když v počtu mužstva žádných mezer nebylo, zase až do podzimu aneb ještě na delší dobu domů posíláni, musili však býti stále připraveni, že budou do služby povoláni, a nesměli tedy místo svojí dovolené opustit. Selští synkové a hospodářští dělníci (oráči atd.) neměnili tehda, jsouce s hospodářstvím a s hospodářovou rodinou jako srostlí, skoro nikdy svého sídla, ovšem ale pomocníci řemeslní, tovární dělníci a nádeníci. Předpisů o povinném hlášení nebylo nikde téměř jak náleží dbáno. Následkem toho byli rekruti často jakožto zběhové hledáni, násilně k pluku odváděni a nemilosrdně odsuzováni jenom proto, že změnu svého bydliště neohlásili a proto při svolávání nalezeni býti nemohli. Ba stávalo se zhusta, že přišel branec sám, aby se otázal, zdali a kdy do služby nastoupiti má, a tu ke svému zděšení uslyšel, že je už tak a tak dlouho jako zběh hledán. Zběhů, čili jak se obecně říkalo dezertérů, bylo tou dobou v armádě velmi mnoho a žandar-merie měla co dělat, aby je vypátrala. Vyhýbání se vojenské službě bylo u mnohých lidí oblíbeným, ačkoli nebezpečným sportem, a zaznamenány případy, že se dovedli někteří dezertéři až do vysokého stáří kasárnám vyhýbat.

Kdy a jak k plukui?

2006-08-07T14:54:00.000-07:00

Když pak si dobrovolník večer ulehl, dělal si z něho kaprál ještě úsměšky — zvolal například: „No, jakpak jim chutná císařský strožok? To je něco jiného než za plotem na trávě, to si myslím!" A podobně. Nadávky mezek, hovado, slon a tak dále byly obyčejnými titulaturami dobrovolníků ještě více než ostatních mužů, ale bylo z nich vykoupení v kantýně nějakou sklenicí piva nebo kořalky. Postele bývaly tehda v kasárnách dvojího druhu; dřevěné pro dvě osoby a železné kavalety pro jednoho muže; slamník a polštář pod hlavu byly velmi tvrdé, ale tomu každý mladý vojín snadno přivykl, asi jako nyní.
Tehda, aspoň do vydání nového zákona o doplňování vojska, nebyl ještě přesně upraven způsob, jak a kdy rekruti k plukům se mají dostavovat.

Vojáci za trest a dobrovolní

2006-08-05T01:04:00.000-07:00

Zato dodávány armádě z trestu živly nesolidní a ničemné, které rodinám nebo obcím všelijak byly na obtíž. Tehda, až do roku 1858, mohlo se tedy právem říkat a říkalo se také mladíkům a mladým mužům, kteří nedělali dobrotu: „Půjdeš na vojnu! Dáme tě odvést!" a podobně. Studenti, kteří propadali, ale jinak zdravé údy měli, shledávali se u pluků, jestliže jich totiž rodičové nevykoupili. Dobrovolně mohl se arci hlásit kdokoli, avšak čini li tak, kromě šlechticů, zpravidla jenom mladí muži, kteří buď s povoláním se minuli aneb jinak ve svém postavení se promrzeli. Proto byli dobrovolníci namnoze v opovržení, zejména u šikovatelů nebo desátníků hrubšího zrna. Takový „světnicový tyran" uctíval dobrovolníky nadávkami všeho druhu, a byl-li dobrovolník „lepšího původu" nebo vyššího vzdělání školského či odborného, mluvil pan desátník o „přiběhlících", o „sběři, která se k žádnému řemeslu nehodí", o „holotě, která si u vojska vyhledala žlab a přístřeší" atd. Pak tázal se například desátník několika vojáků jednoho po druhém, dal-li se dobrovolně na vojnu, a když každý toť se rozumí odpověděl, že nikoli, ukončil tyran svůj kárný hovor slovy: „Nu tak! Žádný slušný člověk vůbec k vojsku dobrovolně nejde!"

Jak to bylo ve vojsku

2006-08-02T07:18:00.000-07:00

Verbování k vojsku bylo již dávno odstraněno a branci byli již jako nyní, jenomže v menším rozsahu odváděni. Ale proto přece mluvilo a psalo se i v úředních aktech stále ještě o „najímacích okresích" (německy Regimentswerbbezirke) a teprve roku 1858 vydán nový „zákon o doplňování vojska" a dřívějším „najímacím okresům" dáno tu správné jméno „doplňovací okresy". — Mladíci, kteří dvacátý rok věku dovršili, byli povinni „se stavět", ale zásadně byli od vojenské povinnosti osvobozeni všichni studující středních škol, kteří se prokázati mohli vysvědčením o dobrém prospěchu, dále posluchači vysokých škol, kteří buď předepsané zkoušky s dobrým prospěchem vykonali aneb aspoň z hlavních předmětů kolokvia odbyli a o nich průkazy měli; dále čekatelé učitelského stavu, učitelé, kněží, úředníci všech kategorií atd. Dále bylo odvedenému dovoleno se vyplatit anebo zástupce si zjednati, takže celkem branné povinnosti buď vůbec zproštěni byli nebo jí po zákonu vyhnouti se mohli příslušníci tříd inteligentních a zámožných.

Frankování dopisů

2006-07-31T12:05:00.000-07:00

Vyplácení čili frankování dopisů bylo až do druhé polovice šedesátých let věcí nesnadnou; za každé psaní platilo se nejen dle jeho váhy, nýbrž také dle vzdálenosti místa, do něhož bylo adresováno. Poštovní ředitelství upravilo několikráte vzdálenosti, tj. určilo podrobnými tabelami, jaká vzdálenost se do každého poštovního úřadu má počítat. Nikdo nemohl si tedy sám — nemaje tabely po ruce — psaní frankovat, leda do míst se známou již vzdáleností a frankaturou, frankovali tedy snad většinou psaní poštovní úředníci sami, určujíce obecenstvu jenom, mnoho-li má na penězích složiti. V poštovních úřadech s velkou frekvencí musili si lidé ve vyvěšených tabelách vyhledati, kolika krejcary mají psaní frankovat. Šlo-li například psaní přes 10 mil, musilo se frankovat známkou desítikrejcarovou; do Vídně platilo se odsud z prostého, lehkého psaní 15 krejcarů. Tento způsob vyplácení listů dle vzdálenosti potrval až do 1. ledna 1866, kdy zavedena jednotná sazba 5 krejcarů za prosté psaní pro celou říši; do ciziny se ovšem platilo i potom více a různě až do uzavření světového poštovního spolku.

Odesílání

2006-07-28T03:03:00.000-07:00

Nám, kteří jsme si uvykli zasílati peníze a cenné papíry s přísnou akuratesou na podací aneb i zpáteční recepisy, připadá jako zvěst z báchorky, že byli před padesáti lety v Praze lidé, kteří psaní s penězi prostě do poštovních schránek házeli, a přece můžeme se poučiti u každého poštovního úředníka, že jsou tací lidé dosud, ačkoli už jich je méně. Stáváť se podnes ještě, že vhodí tu a tam někdo do černožluté schránky psaní s cennou zásilkou, ba jsou případy, že házejí lidé do schránek i vyplněné poukázky a za nimi příslušné obnosy, nezabalené, jen tak, a není žádnou zvláštností, když se ve schránce naleznou psaní bez známek a místo těchto rozkutálené krejcary. Proto jsou poštovní schránky nyní zařízeny tak, že k jejich obsahu nikdo nemůže, dokud se plechová krabice ze schránky vyňatá na poštovním úřadě pod přísným dozorem neodemkne. (Poznámka: Ještě před asi pěti lety bývalo u nás na chalupě naprosto normální, že ten kdo neměl známku, tak prostě dopis vhodil do schránky, a pod ní přivázal pytlíček s patřičnými drobnými. Dnes jezdí pošťačka autem, nicméně i tak je běžné, že se jí dá dopis, případně složenka, ona to na poště pošle a druhý den doručí potvrzenku.)

Posílání peněz poštou

2006-07-26T13:36:00.000-07:00

I když zavedeny byly erární obálky s vytištěnými na nich poštovními známkami, psaní se stále ještě pečetila. Proto bylo módou u všech „lépe postavených" mužů nositi na ukazováčku pravé ruky co možná masivní zlatý pečetní prsten a také závěsky u hodinových řetízků bývaly upraveny tak, aby se jich užívati mohlo jako pečetítek, ba i na kapesních nožích bývaly na silnějším konci kovové plotýnky s vyrytými iniciálami nebo monogramy k pečetění. Peníze zasílaly se zpravidla v ten způsob, že se odevzdaly na poště s otevřeným psaním úředníkovi, který je přepočítal, sám do psaní a obálky vložil a pak známým způsobem erárním i zasílatelovým pečetítkem několikráte zapečetil. Zasílání peněz uzavřeny v obalech s udáním ceny bylo sice již v první polovici padesátých let zavedeno, ale opatrní venkované chtěli míti plnou jistotu, aby adresát správnosti zásilky popříti nemohl, a dávali si peníze na poště přepočítávati. Pražané zase byli z valné části tak lehkomyslní, že zapečetěné a udáním ceny opatřené peněžní listy jako obyčejná psaní prostě do schránek házeli.

Pečetění psaní

2006-07-25T08:27:00.000-07:00

Poštovní předpisy byly tehda v některém směru velmi přísné. Než zobecnělo užívání hotových obálek na zalepování, skládali lidé papír, na němž psaní bylo napsáno, prostým způsobem do čtvercové formy a pečetili je. Kdo s papírem a nůžkami poněkud lépe zacházeti uměl, vystřihoval si z půlarchu nebo celého archu dle potřeby obálku přiměřenou listu nebo listině, jako se dosud činí, když vhodná tovární obálka není po ruce. Ale pečetit musilo se řádným pečetítkem s plným jménem nebo začátečními písmeny jména a příjmení nebo se šlechtickým erbem. Přísně zapovězeno bylo pečetit psaní rakouskými mincemi, snad proto, že by každý takové psaní rozpečetit a pak zase krejcarem nebo šestákem zapečetit mohl.

Poštovský šiml

2006-07-22T15:30:00.000-07:00

Také byl forman studentskou poštou. Ale psaní, jež v tobolce přinášel nebo odvážel, nesměla býti zapečetěna ani zalepena, neboť soukromé doručování přespolních uzavřených dopisů považovalo a trestalo se jako poplatkový přestupek a formani byli v nebezpečenství, že je finanční strážník u brány nebo policajt na trhu vyzve, aby ukázali tobolky, nemají li v nich nějakých zapečetěných psaní. Na státním nádraží vystoupil v říjnu 1859 z drážďanského vlaku mladý elegantní muž, a spatřiv ve vestibulu obcházejícího strážníka, přistoupil k němu, vyňal z tobolky zapečetěné psaní a pravil: „Buďte tak dobrotiv, pane strážníku mám zde doporučující psaní na profesora, jehož přednášky bych jako cizinec rád poslouchal nemohl byste mi říci, kde bydlí, abych se mu mohl představit?" Strážník vzal do ruky list, a prohlédnuv jej, odpověděl zdvořile: „Adresu profesora Purkyně vám ihned napíšu, ale dříve musíte se mnou tamhle do policejní inspekční kanceláře. U nás je totiž zapověděno přivážeti zapečetěná psaní, bude s vámi zaveden krátký protokol a zaplatíte přiměřenou pokutu" Cizinec zaplatil 1 zlatý 25 krejcarů pokuty a mohl si pak najmouti drožku, která ho k profesorovi dovezla. Námitka, že doporučující psaní osobně dodáno býti musí, nic nezpomohla: psaní nemělo být zapečetěné.

Zdražení

2006-07-19T16:51:00.000-07:00

Zavedení stříbrné, jednoduché a prosté měny v desetinné soustavě místo dřívější matenice šedesátikrejcarových zlatých měny šajnové a konvenční bylo jakousi revolucí v celém hospodářském životě té doby a zaujímalo několik měsíců všechnu veřejnost tak, že se o ničem jiném takřka ani nemluvilo. Od vyhlášení prvního patentu [1857] uvažovalo, hádalo a počítalo se, jak bude třeba účtovat, jak se budou staré sazby na nové převádět a jaký účinek nová měna míti bude na ceny veškerého zboží. V této posléz uvedené věci dlužno předem již a ihned připomenouti, že se plnou měrou dostavilo, čeho se lid obával: zdražení všech životních potřeb na celé čáře.

Převody měn

2006-07-17T14:22:00.000-07:00

Nynější pokolení dovede si sotva představiti, jak tehda vypadaly u kupců zásuvky s penězi: bývaly časem naplněny hromadou malých pomačkaných a umazaných papírků, ohavných trhaček, na kterých leckdy ani tisku už skoro nebylo lze rozeznati a jimiž se kupujícímu dodávalo na větší peníze. Byly však doby, kdy jsme vůbec jiných peněz nevídali než takové papírky a trochu ošoupané mědi. V pohraničních krajích a zejména na vlastním pomezí kolovaly hojně peníze německé, bavorské, saské a pruské. Počítání bylo takovéto: zlatý stříbra i zlatý šajnů, tedy zlatý vůbec měl šedesát krejcarů. Ve stříbře neboli konvenční měně počítalo se na zlaté a krejcary, ve vídeňské neboli šajnové měně pak na zlaté, groše a krejcary. Lid počítal se zálibou a houževnatou vytrvalostí na groše. Například: libra tohoto zboží nebo loket této látky je za 25 grošů. Dle valutové relace 5 = 2, tj. že 5 zlatých šajnů se rovnalo 2 zlatým stříbra, platilo 25 grošů neboli 75 krejcarů, neboli 1 zlatý 15 krejcarů šajnů = 30 krejcarů, tj. půl zlatého stříbra. 25 grošů šajnů bylo tedy půl zlatého stříbra a 50 grošů dělalo jeden zlatý stříbra neboli konvenční mince. Šlo tedy 150 krejcarů šajnů na jeden zlatý neboli na 60 krejcarů stříbra; 50 krejcarů šajnů dávalo dvacetník stříbra (bez ážia!), 5 grošů neboli 15 krejcarů šajnů rovnalo se šestáku atd. Jeden zlatý šajnů dělal 24 krejcarů stříbra, půl zlatého šajnů bylo 12 krejcarů stříbra atd. V nejdrobnějším obchodě značily tedy šesták = 5 grošů, 2 krejcary stříbra = 5 krejcarů šajnů, 1 krejcar stříbra = 27 krejcarů šajnů, naopak tedy 1 krejcar šajnový = 2/s krejcaru stříbra, šajnový groš rovnal se 6/s neboli 1 Vs krejcaru stříbra atd. Netočí se čtenáři už hlava?

Vídeňská měna

2006-07-15T14:03:00.000-07:00

Patentem ze dne 27. dubna 1858 stanoveno posléz, že závazky na vídeňskou měnu znějící přepočítány býti mají v poměru 100 zlatých vídeňské měny rovná se 42 zlatým měny rakouské toho roku zavedené. Staré „černé bankocetle" čili papírové zlatky a dvouzlatky vídeňské měny nebyly za mého mládí již v oběhu, ale ovšem kolovaly ještě přehojnou měrou drobné peníze měny vídeňské a lid počítal až do zavedení nové rakouské měny ve dvou měnách: na stříbro a šajny, ale více na šajny než na stříbro. Sajnovými měděnými mincemi byly dvougrošák, groš, dvoukrejcar a krejcar. Dvougrošák a groš byly velké placaté mince nehezkého rázu. Dvougrošák měl ve vykrojených rozích ornamentového čtverce číslici 30, groš cifru 1 5, což bylo utkvělou památkou, že mince tyto v době, kdy raženy byly, platily třicet a patnáct krejcarů, kdežto za mojí doby už měly platební cenu jenom šesti krejcarů a tří krejcarů. Takové převraty měl za následek státní bankrot! Valutovou mizérii let padesátých ilustrovaly nejlépe papírové drobné peníze. Ježto se za vysokého ážia skutečně s tříbrné (konvenční) dvacetníky docela z oběhu ztrácely, ba i chatrné šestáky časem od spekulantů „stah«ovány" byly, vydávala vláda dvacetníky a šestáky papírové. Ale nedosti na tom: i měděných drobných peněz pociťoval se nedostatek, a takž trhaly se papíro vé dvacetníky na půlky a čtvrtky, papírové šestáky pak na půlky, jako se dříve, dokud ještě vydávány byly skutečné šajny, trhaly zlatky a dvojky na půlky a čtvrtky.

Papírové peníze

2006-07-12T01:27:00.000-07:00

Stříbrnou se ta měna obecně nazývala, ale stříbra bylo v oběhu „mezi lidem" velmi malounko. Zlatník byl mincí téměř neviditelnou a také dvacetníky byly dosti vzácný. Příčinou toho bylo stále rostoucí ážio. Jenom pověs;tný či proslulý šesták držel se jako vyšší druh drobné zvonivé mince v oběhu mezi konvenčními krejcary, kterýmž se říkalo krejcar stříbra, a podivnou havětí měděných peněz měny vídeňské neboli šajnové. Vídeňská měna neboli peníze poukázkové (Schein-geld), obecně šajnoviny zvané, byla zvláštní rakouská valuta, kteríi po státním bankrotu roku 1811 byla zavedena a do roku 1858 potrvala. Byla zastoupena státními papírovými „výplatními penězi" a „anticipačními poukázkami" — „Einlosungs- und Antizipationsscheim;" — po dvou zlatých a jednom zlatém nominální ceny s nuceným oběhem. Tyto státní papírove peníze (šajny) poklesly záhy co do ceny tou měrou, že byla stanovena relace: 5 zlatých vídeňské měny rovná se 2 zlatým měny konvenční neboli stříbra.

Složitá měna

2006-07-10T01:29:00.000-07:00

Až do roku 1859 mělo Rakousko dvojí měnu: stříbrnou a papírovou, kterýmž se říkalo měna konvenční a měna vídeňská. Konvenční čili stříbrná měna spočívala na mincovním rázu, který byl zaveden sice již roku 1738 v Rakousku, v Německu a v Polsku, ale přesně stanoven teprve smlouvou neboli konvencí Rakouska s tehdejším kurfiřtem bavorským ze dne 12. září 1753, a proto se nazýval úřadně konvenčním. Lid však neříkal konvenční měně jinak než stříbrná, mluvě vždy jenom o dvou, třech .. . zlatých tolika a tolika krejcarech stříbra. V konvenční měně razilo se z vídeňské hřivny (16 vídeňských lotu) čistého stříbra 24 zlatých; specielně pak razily se v první době tolary, zlatníky, dvacetníky, desetníky, pětníky a grošíčky, později však jenom konvenční a levantské tolary po dvou zlatých, zlatníky a dvacetníky. Jakožto drobná mince raženy pak více než poloměděné šestáky, vedle nichž dlouho ještě v oběhu se udržovaly zbytky grošíčků co do kovu ještě horších.

Praha byla tichá

2006-07-08T14:05:00.000-07:00

Kdyby byl starý generál Ziethen před témdním býval někde v Čechách, mohl s nečetnou piketou Prahu obsadit a jí poroučet; starý Ziethen byl by sobě ten kousek nenechal uklouznout! Již o den později byla ale Praha ticha, až příliš ticha. I flašinety, kterých je v Praze tolik co vrabců, umlkly zcela, a ozval-li se některý, zněl jako něco v Praze neobyčejného a jako špatný vtip. A vrabci, kterých je v Praze tolik co flašinetů, roztahovali se volně po vozech přípřežných a vybírali z nich obilí, aby se ho míň dostalo na místo „nezamýšlené". Uplynul týden. Prager Zeitung uznává, že od neděle nespáchán žádný nový exces. A přece pochybuju, že se v neděli stěhovala také pověstná ona „lůza" z Pětikostelního plácku, jejíž nejvyšší exces byl kdys, že provolala „slávu". Praha zůstane i nadál klidná, nechtě Prahu o to se starat!
/1866/

Zmatek

2006-07-07T12:56:00.000-07:00

Je tomu právě týden, co i úřadní zprávy byly donášeny do Prahy jen pěšími posly; jaký div, že měly ústní zprávy ty důkladnost novinek, které zrána mlékařky do města zavážejí! Dostačily ale, aby stěhující se orgány bezpečnosti způsobily zmatek přímo nebezpečný. "L'art de vaincre est perdu sans l'art de subsister," pomyslili si i pekaři a nechali erární chléb v pecích, aby se spálil dle vlastních náhledů svých; klíče důležitých skladišť svěřeny jsou třeba některé sousedce, atd. atd. Byl to den zmatku, strašného zmatku. Potkal jsem se s vyšším jedním úřadníkem policejním. Tiskl mou nevolnou ruku, přál: "Kdo by si to byl pomyslil!" a nechal v oko hrknout bohatou slzu. Musil jsem se odvrátit, neboť mne taková vyšší policejní slza nesmírně dojímá. Připadá mně jako ona umělá škatulka, v níž je tisíc jiných, vždy menších a menších.

Prusové nepřišli

2006-07-05T05:10:00.000-07:00

Někteří ale, kteří vše dělají kvůli parádě, přinutili i srdnatost svou, aby dělala parádu. Milostpán Iornětoval vozy z jednoho okna a milostpaní z druhého a oba se smáli, ne sice srdečně nebo pěkně, zato ale tím nápadněji ve třetím okně byla společnice, ve čtvrtém guvernantky, v pátém děti, před vraty dole stál domovník, kočové, lokajové a podomci a všichni měli určitý rozkaz, aby se smáli, hodně nápadně smáli, začež že dostanou o holbu více k večeři. Proud šel ale dále k nádraží, vlak za vlakem uháněl z jtohoto pryč k berounskému oudolí a opět se naplnil nový vlak a nejelegantnější dámy byly rády, když směly vlézt do vagónu jindy jen pro špinavé zboží anebo docela pro němou tvář určeného. Mezitím rozvinul se jinde obraz jiný. Na hořejší Vltavě, uprostřed řeky kolíbala se loď parní, naložena vším, ano i lidmi a peřinami, a čekala srdnatě vpádu Prusů, aby ihned odplula. Odplula konečně, i když Prusové nepřišli.

Veliký útěk

2006-07-02T06:48:00.000-07:00

Je tomu právě týden, co Praha náhle změnila svůj ráz a obraz Prahy co změnil svou stafáži. Předtím nejhlučněji na nádraží východním, tehdy ale mrtvo tam a pusto. Již ale z nejbližších ulic harašil naložený vůz za vozem jako lavina za lavinou, a již na Příkopech spojily se v proud nepřetržený a nekonečný, a proud ten rostl a rostl, až se podobal rozvodněnému veletoku, který div že Řetězový most, Oujezdskou bránu a Smíchov nestrhl s sebou až k Plzni. Bylo tu jako na Doréově obraze Potopa, na kterém se tygřice a člověk těsně tlačí k sobě. Ekypáž třela se o veliký vůz, aniž by si rukáv pak oprášila, fiakr na své předky pyšný točil se kolo v kole s drožkou par-venuem. Pánbůh sobě vzpomněl na kočí a na vozy nájemné, peněz se nabízelo za povoz až báječně, a když někdo povoz ulovil a šťasten dovnitř lezl, křičel ještě v polobezpečí svém: „Kočí proboha vás prosím jen honem!" A kdo je potkával, buď se rozmýšlel, nemá-li také utéct, buď byl srdnat a roztáhl ústa k tak srdečnému úsměchu, že by byl brzy bití dostal.

Strach

2006-06-29T14:05:00.000-07:00

Jaký to div, počali-li Pražané, zvyklí říditi se dle příkladů ouřadních, také židle a stoličky sbírat, důležité věci zapomínat, náramný, nezměřitelný, neukrotitelný strach míti a z Prahy utíkati v tu stranu, na kterou utíkaly slavné ouřady a kde muselo tedy býti zcela bezpečno! Tak mnohý ale nemohl ani ouřadům stačit, což opět nebyl div, a měl pak strach ještě náramnější! Je tomu právě týden, co dostala Praha cholerínu a vyčistila se za jediný den tak důkladně, že obyvatelstva jedinou branou ubylo třináct tisíc lidí. Byl to rumrejch, byl to zmatek, exces a výtržnost! Ani to nemohlo nikoho ukonejšit, že Virtembersko obsadilo knížectví hohenzollernské armádou padesáti mužů, a slova Prager Zeitungu, že „čím větší je nebezpečí, tím spíše očekává se od každého měšťana, že své povinnosti zadost učiní", vykládaly sobě policejní stráže v ten smysl, že za prvé nejsou měšťany a že jim tedy do toho nic není, a za druhé, že kdyby i byly, jest první povinností každého měšťana, aby se zachoval. Ci snad že by byly chtěly naznačit, že není pražádné nebezpečí a proto že jdou, aby ukonejšily lid? Chtěly-li toto, není ovšem divu, že jim rakouský občan nerozuměl, neboť bývá zcela jiným způsobem konejšen!

Válka

2006-06-27T04:48:00.000-07:00

Je tomu právě týden, co se Benedekův „plán" již rozvinul jasně a co jsme viděli, že české kraje to budou, které bídy snesou vrchol. Liberec zato prý neměl nikdy tak dobrý obchod jako nyní, zvěstují v časopisu, jenž je nazván Tagesbote, jenž je pro další vedení války a jemuž nezdá se ani připadat bolestno, vy-mře-li český kraj a bude-li obyvatelstvo nahrazeno jiným, kteréž by nejspíše nebylo české. Zkrátka, je tomu týden, co se roznesla pověst možnosti, že Prusové mohli by snad vtrhnout do Prahy, z čehož dostaly slavné ouřady náramný, neziiičřitelný, neukroti-telný strach, takže mimo kasy odvezly s sebou také židle a stoličky, věci důležité ale ve všem pořádku zapomínaly.

Prohlídky dokladů

2006-06-22T23:32:00.000-07:00

Potkal-li četník na silnici člověka, jehož neznal aneb kterého znepokojiti chtěl, zastavil ho a zvolal velitelsky: „Mají Heimatsschein?" nebo: „Ukažte Wanderbuch!", dle toho, jak chodec vypadal. Řekl-li chodec, že jde jenom na procházku nebo do sousední vesnice, měl četník právo a moc donutit jej k návratu do příslušné obce, aby se ukázala pravda; při větší vzdálenosti měl četník právo použíti hned postrku, nebyl-li přistižený chodec s to nějakým věrohodným svědkem prokázati, že mluví pravdu. „Vandrovník", to jest za prací nebo na zkušenou cestující řemeslnický tovaryš, propadl neúprosně postrku, jestliže cestovní knížku (tehda říkalo se jenom Wanderbuch) někde zapomněl nebo ztratil. Do zájezdních hospod, kde vozkové koně krmívali a cestující se posilňovali, přicházeli četníci na přehlídku cestovních průkazů a také u pražských bran stávalo se, že byli příchozí četníkem (nebo policejním strážníkem) vyzváni, aby předložili pasy nebo domovské listy. Proto nevydával se žádný obezřelý člověk na žádnou jen poněkud delší cestu bez nějakého cestovního průkazu. /S. Heller/

Cestovní průkazy

2006-06-19T07:13:00.000-07:00

Nebylo absolutního státu, v němž by se cestování nebyly činily překážky, ale nebylo snad absolutismu, jenž by volnému pohybu občanstva tak přepjaté a nesmyslné obtíže byl činil jako rakouský absolutismus let padesátých. Pas, domovský list, pracovní výkaz nebo cestovní knížka byly nevyhnutelné vademekum, byly nezbytnou potřebou každému, kdo se chtěl jen sebemenší kousek do světa podívati. Že na cestu do Benátek (tehda ještě rakouských), do zemí Německého spolku (jehož vedoucím členem Rakousko bylo) pasu či průvodního listu bylo potřebí, šlo ještě jakžtakž na rozum hůře již chápalo se, že bylo pasu potřebí také na cestu do Vídně, do Pešti a vůbec do jiných zemí rakouských, ale holou zbytečností, ba hloupou sekaturou zdálo se a bylo vskutku také, že musil míti český venkovan pas nebo aspoň domovský list při sobě, i když jel do Prahy, ba vůbec do nějakého vzdálenějšího místa naší země. Vlastně měl míti některý ze shora uvedených průkazů po ruce každý, kdo vůbec humna opustil, po silnici třebas jenom delší procházku učiniti hodlal a žádných nepříjemností zažíti nechtěl.

V tu dobu zdvihali se formani druh za druhem

2006-06-16T08:02:00.000-07:00

V tu dobu zdvihali se formani druh za druhem, aby se podívali, jak je s valachy, a než udeřila čtvrtá, seděli jsme zase pod plachtou, ujíždějíce v ostrém ranním mrazu k domovu. Kola v umrzlém sněhu skřípěla a náš hovor umlkal. Do sena a slámy jak jen možno bylo zaryti, oddávali jsme se sladké dřímotě. K sedmé hodině přijeli jsme do Benešova, kdež se u České koruny krátce posnídalo, a v deset hodin byli jsme před Vlašimí. Aby můj poněkud deranžovaný úbor mým rodákům nepůsobil pohoršení — bývala obyčejně neděle — sestoupil jsem vždy u domašínské brány knížecího parku, a vyhnuv se takto městu, šel jsem parkem domů.
/S. Heller/

Bylo veselo

2006-06-13T14:13:00.000-07:00

Obstaravše koně, přišli naši vozatajové do šenkovny a zasedli hřmotně ke stolům. Jejich pravidelnou večeří v zimě byly silná hovězí polévka a tučná vepřová pečeně se zelím a nějakou přílohou. Mezi večeří koncertoval v koutě starý houslista, zpívaje starodávné lidové písně, jež asi dávno již vesměs zanikly. Když byli formani po večeři, začalo se hráti v karty; všichni arci nehráli, a proto zváni často (větší) páni studenti, aby si také hodili „barvičku", a nabídnuta jim ihned půjčka, aby nemohla platit výmluva, že „jen kdo peníze má, ať v barvičku si hrá", a toto pokušení bývalo tak mocné, že leckdo z nás ani na okamžik se nerozpakoval. My, kteří jsme odolali, dívali jsme se aspoň chvilkami na hru a chvilkami-jsme hřímavě prozpěvovali, takže nebylo slyšet ani, když tu a tam některý hráč na stůl třískal a ve všech tóninách proklínal, a jinde zase skupina besedníků na celé kolo se řehtala. Zpěv, smích, hlučný hovor, cinkání sklenic a rachocení židlic začaly ochabovat, teprve když rafije na velkých dřevěných hodinách třetí hodinu minula a ke čtvrté zvolna se stáčela.

V hospodě

2006-06-11T13:24:00.000-07:00

K jedenácté hodině večerní přijíždělo se obyčejně do Ládví, na polovině cesty. Tam býval dobrý zájezdní hostinec a tam také naši formani se zálibou krmívali. Vymrzlé vítala nás vyhřátá, jasně osvětlená a přívětivá hostinská jizba, plná již vůně z krmí, jež se vařily, smažily a pekly na plotně a v troubě velikého sporáku. Plotna byla plna hrnců a pekáčů, u nichž hostinská, paní Nováková, s měchačkou v ruce rozšafně manipulovala. S veselou myslí a za hlučného hovoru usedali studenti k dlouhému stolu uprostřed šenkovny a než vozka v konírně koním „založil", byla večeře snědena a přinášena již oběť zápalná. Zpravidla přijíždělo rychle za sebou několik formanů, kteří se po trhu — kvůli plným tobolkám — drželi blízko u sebe, a takž byla jizba záhy slušně naplněna.

Zato cesty zpátky..

2006-06-09T04:21:00.000-07:00

Mnohem lepší a zábavnější bývaly cesty z Prah\ na svátky. Zcela přirozeně: kynula řada volných dnů se vším, co domov poskytuje, a formani jezdili nazpět jenom s trochou zboží pro kupce a tedy rychle. Neby-lo-li peněz, ovesnář ochotně zapůjčil. Vyjíždělo se k nám, do Vlašimi, obyčejně ke třetí hodině odpoledne od Helmu nebo od Štočků či od Charouzů a stávalo se, když byly tuhé mrazy, že jsme si vzali s sebou do vozů i peřiny a že nám potom soucitný ovesnář upravil ze slámy, sena a peřin skutečné lůžko, takže jsme, jako v posteli ležíce, celou cestu spokojeně vykonali. Ale to dělalo se obyčejně jenom mladistvým studentíkům: starší studující zařizovali se už jinak, jaksi statečněji a hrději. Senem, slámou a přikrývkami nepohrdal arci nikdo a také nikoli pohodlnějším místem k sezení. Tedy, jak praveno: ke třetí hodině odjelo se, a jakmile jsme vyšehradské brány minuli, začala rychlá, veselá jízda. Cestujících bylo vždy několik a takž nebyla o zábavu žádná nouze a zpod napjaté plachty vyrážely do mrazivého vzduchu časté výbuchy homérického smíchu. Pronikal-li mráz hluboko do údů, sestoupili jsme, když cesta do vrchu se vinula, a kráčeli hbitě vedle vozu, až zase nadešel spád do údolí.

Návraty do Prahy

2006-06-06T09:27:00.000-07:00

Ačkoli si mládí a veselá mysl naše jízdu do Prahy všelijak zpříjemňovaly, nebyl návrat do práce a starostí přece nikdy tak veselý jako jízda z Prahy na svátky nebo prázdniny, což je samo sebou zcela pochopitelno. Pro mne býval zvláště nepříjemným anebo dokonce i smutným návrat ze svátků, zejména ze svátků vánočních. Po několika blaženě strávených dnech v milém domově, po několika dnech luzně poetických a také po různých kulinářských požitcích kynula mi děsná cesta do Prahy. Bývával jsem tou dobou obyčejně sám, bez soudruha, a okolnosti nedovolovaly časem, abych jinou příležitostí cestu vykonával než s formanem-ovesnářem. To pak byla výprava vskutku truchlivá.